DRZÁ VŠETEČNOST?

Další z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .

Meditace nad 2Tm 1,1-7 (na den 1. 10. 2016 - sobota)

Představte si, že Vám zemřeli rodiče (pokud se to už nestalo). Předpokládejme, že vztahy v rodině byly dobré. Ale všechno je jen dočasné. Jednou přijde čas likvidovat pozůstalost a pak nás čeká trpké rozhodování o tom, co s věcmi, které jim byly tak drahé, ale jejich smrtí se promění v hromadu odpadků, které vy nemáte kde ani proč schovávat, ale je Vám líto je i vyhodit. Tu naleznete krabičku zjevně opatrovanou, a v ní poklad nedozírné ceny: žádné šperky, žádné akcie, ale dopisy, které si vyměňovali dávno před Vaším narozením. Ještě nebylo jisté, že jednou do jejich světa budete patřit i Vy. Zatím tu jen byli jeden pro druhého. Kdo by rodiče znal lépe, než jejich děti. A přece Vám všetečný pohled do jejich soukromí otevře jiný rozměr jejich společného života. Budete muset zůstat v těchto dveřích stát, a jen zpovzdálí sledovat počátky příběhu, který se jednou stane i Vaším, ale tohle není Váš příběh. A přece se tu ten Váš rodí a připravuje. Tak přesně takhle na mě působí novozákonní epištoly.

Epištoly mám rád. Mnohokrát jsem se setkal s tím, že je mnozí křesťané považují za podřadné čtivo ve srovnání třeba s evangelii, a vůbec jim nedochází, že mnohé jsou vlastně starší, než ta evangelia. Pravda, 2Tm je spíš mladší, a možná jde spíš o příručku pro správce sboru, podanou formou korespondence mezi zkušeným apoštolem a jeho pokračovatelem. Ale i to dokazuje, jak je tento především pavlovský „formát“ působivý. Místo technokratického návodu na organizování sboru osobní list, plný i důvěrných, čistě lidských sdělení!

Rodiče jsou mrtvi. Už se nikdy nedozvíme, co je za všelijakými narážkami v jejich důvěrných listech, co si kdy řekli, provedli, proč se na sebe zlobili, co je smířilo, a přece ten příběh cítíme. Zeptat se jich nemůžeme, a kdyby ano, kdo ví, zda by nám to byli ochotni vypravovat. Stejně nevíme o všem, co se stalo mezi Pavlem a Timotheem, o jakých slzách se tam hovoří, ani o jaké radosti. Ale mějme na paměti, že jen všetečně prohlížíme cizí korespondenci. A přece víme, že se tu líhne něco, z čeho jednou budeme sami součástí. Už pozdrav naznačuje, co mezi adresátem a pisatelem je: je tu upřímný vztah, ale ne jejich soukromý – je daný společnou zkušeností, která přesahuje ne jen je samotné, nýbrž je nadgenerační součástí. Pavel zmiňuje své i Timotheovy předky; pro aktuální aktéry má zatím jen doufání, že i s nimi je to na dobré cestě, ale to je zatím otevřené. On předal pověření dalšímu služebníkovi, Timotheovi, ten je nyní má delegovat na další. My po tolika generacích víme, že to dopadlo dobře, teď tu jsme my, hrabeme se jim v korespondenci a sami doufáme, že i s námi to bude tak. Přijímáme pověření, a tak snad i my je budeme mít komu předat.

To, co je mocnější, než Pavlovo utrpení, než soukolí času a selhávání církví, hrozících zahubit setbu evangelia, je mocné, mocné ovšem v lásce a moudrosti. A ta se projevuje i poctivým vztahem obou aktérů: modlitba Pavlova není o tom, aby se jemu vedlo dobře, aby byl vysvobozen ze svých pout, aby nepřišel po smrti do pekla. Myslí na Timothea a jeho úzkosti, jeho duchovní i čistě lidské starosti. Pár řádků, a kolik se toho z nich dá vyčíst …

Modlitba:

„Kéž i nám dáš, Pane, abychom v evangeliu nalezli sílu, postavit se svému hříchu, osvobozeni od sebe, kéž v lidech kolem sebe nalezneme bližní, bratry a sestry, které jsi i pro nás osvobodil, nás pak pro ně. Vzbuď v nás upřímný zájem jeden o druhého, jako o tvé děti.“