„‚Hle,
panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo ‚Bůh
s námi‘“
(Mt 1, 23).
Vstoupili jsme
do adventního času, času, kdy si my křesťané připomínáme, že náš „Pán
přichází“, že svého Boha čekáme. Ne však naslepo – jednou již přišel a
ukázal se v těle, jako má člověk. To si připomeneme o Vánocích, jimž
předchází Štědrý den. Ten je časem mravokárců, brojících proti konzumnímu
zaujetí dárky, které jsme si zvykli při této příležitosti dávat. „Vánoce
nejsou přece jen dárky…“
Vánoce nejsou
skutečně jen dárky; jsou to opravdové dárky. Proč si dáváme
dárky? Abychom tím řekli, že jsme sami byli obdarováni. S dárky je ale
potíž: kdy jsou upřímné a kdy už je to jen zvyk, společenská nutnost, nebo
dokonce vypočítavost? (V některých rodinách si například předem říkají,
v jakých cenách se jejich vzájemné dárky mají pohybovat). Na dárku hned
poznáme, zda byl dán z touhy potěšit nás, nebo spíš ohromit a podplatit;
to je jedna z životních moudrostí, jíž se učíme: číst v darech. Ale
dárky se musíme učit ne jen dávat, nýbrž i přijímat.
Některé lidi
nepotěšíte ani dárkem upřímně míněným: neradi přijímají dary, raději je sami
dávají. Sami pak vypadají jako hezcí, ostatní jsou jen trpným objektem jejich
dobroty. Nejde o to revanšovat se. Je-li jeho dar upřímný, chceme i my přece
upřímně projevit svoji lásku k dárci, svoji radost, že ho máme. Kdo dary
nepřijímá, vnáší do vzájemného vztahu nervozitu.
Jsou lidé,
kteří jen berou a jsou jiní, kteří by jen dávali. Abychom mohli dávat, musíme
mít z čeho. Abychom obdarované potěšili, ne jen ohromili, musíme i my umět
dárek přijmout. Vánoční dárky jsou výrazem našeho přesvědčení, že jsme dárek
přijali od Boha – Boha samotného. Pravý dárek je takový, jímž ve skutečnosti
obdarovanému dáváme sebe. A tím je nám Ježíš, jemuž můžeme darovat už jen sebe
samotné …
Psáno původně pro Černčické noviny - vyšlo 28. 11. 2004, ale stále aktuální :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Pravidla diskuse:
1. mluvit věcně, výstižně a ne zbytečně dlouze.
2. mluvit k věci.
3. nechat mluvit i domluvit a vnímat druhé.
4. reagovat na řečené, ne na domněnky.
5. nepodsouvat, co druhý neřekl.
6. nevyvracet, co druhý netvrdí.
7. respektovat čest oponenta.
8. oponent není satan ani třídní nepřítel, ani není nemocný.
9. pravda se dokazuje argumenty, ne silou hlasu, velkými písmeny ani hrozbami a nadávkami.
10. jiný názor je třeba pochopit, i když ne nutně přijmout, zásadně však není tvým úkolem ho potřít.
" ... lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš." (Jk 1, 20)
SLUŠNÝ ČLOVĚK MÁ JMÉNO, ANONYM JE HNUSNÝ SRAB A JEN NICKY POUŽÍVAJÍ NICKY!