Prohledat tento blog

úterý 28. dubna 2020

Nekorektně upřímná výpověď - Proč už nejsem členem ČCE ...

... a ne jen ČCE, vlastně vůbec žádné "církve"

Někdy před rokem 1995 - zde jsem v kostele, kde léta působil můj děda
Někdy před rokem 1995:
zde jsem v kostele, kde léta působil můj děda

Bývám dotazován, proč jsem odešel z ČCE. Tedy, ne příliš často. Pokud na můj odchod někdo reagoval, pak jen tím, že mě chápe. A to včetně těch, kteří dále členy ČCE zůstávají. A nic proti tomu. Svým odchodem jsem rozhodně nechtěl členskou základnu této církve rozkolísat. Přece jsem jednoho dne pocítil, že kdybych zůstal dále členem tohoto spolku, bylo by to pokrytecké. Ne proto, že bych přestal věřit. Paradoxně navzdory tomu, že jsem stoprocentně souzněl se vším, co je v jejích základech. Problém byl jen v tom, že skoro nikdo neví, co to je, jelikož si tam každý věří a myslí, co chce a to pak v základech učení této církve "nachází". Problém byl někde jinde, a že se pouštím do sepisování svých důvodů, to je hlavně proto, že bych si je rád sám pojmenoval. Na rovině tušení to srovnané mám. Ale jako v celé ČCE, je i v tomto chaos. Ten pocit je asi takový, že setrvání v ČCE by znamenalo zavřít oči, schlípnout uši, ohnout hřbet a tvářit se, že je všechno v pořádku. To se v ČCE ostatně má za největší ctnost, projev moudrého smíření, ve spolku, který klade důraz na "odpuštění", které mu splynulo se zametáním pod rohožku. A to už jsem dál s čistým svědomím  nemohl. Musel bych ohnout svědomí, a možná i obrátit hodně žaludek.


Před pár lety se jeden z kolegů farářů dostal do konfliktu s vedením církve, rozhodně a objektivně mohu říct, že ne vlastní vinou. Zkrátka Synodní rada ho uvrtala do něčeho, z čeho mu vznikly závazky, ze kterých ho pak činila odpovědným, odmítala se k nim přiznat, maximálně by mu je velkodušně odpustila, a ještě, pokud to schválí Synod. Ten to sice schválil, ale milý farář prásknul dveřmi a dnes působí jako farář úplně jiné církve. Byli jsme v té době ve vzájemném kontaktu a on se mě snažil přetáhnout na svoji stranu. Souhlasil jsem s ním, ale když mi řekl, že lidi, kteří používají v ČCE svůj mozek, v ní nevydrží, a že i já jednou odejdu, rozhodně jsem mu oponoval, že já to vydržím, vždyť tu nejsem kvůli církvi, nýbrž kvůli Kristu. Asi v duchu Barthova Römerbriefu. A přece jednou nastal okamžik, který by se dal popsat slovy, jež si jednou dala naše dcera na Facebook: "někdy je třeba některé dveře zavřít, ne proto, že je člověk naštvaný, nebo že odchází s nosem nahoru, ale prostě proto, že už nikam nevedou."

Malé ohlédnutí do historie mé víry:

Mé? Já jsem vlastně ženatý a otec dvou dětí. Rodina je součástí mého života i mé osobnosti, proto je důležité mluvit nikoliv o mé osobní víře, ale o víře celé rodiny. Pokusím se soustředit jen na hlavní uzlové události, ať z toho nemám román, bojím se však, že to úplně snadné nebude.

Že jsme doma chodili do kostela, to tak samozřejmé nebylo. Máma byla sice dcerou faráře, ale táta byl nevěřící. Dokonce vstoupil v osmnácti letech do KSČ, jelikož věřil že komunistům jde opravdu o sociální spravedlnost. Po únoru 1948 z hrůzou pochopil, do jaké oprátky strčil hlavu, ale neměl odvahu ji vyndat. Neangažoval se ani v 68. roce v "socialismu s lidskou tváří", protože tvrdil, že "socialismus s lidskou tváří je taková hovadina, že jí mohl myslet vážně jen takový vůl, jako Dubček". Jeho nadřízení si to vysvětlili špatně, proto po sovětské invazi očekávali, že bude udávat na své angažovanější kolegy. Tehdy si táta dodal prvně v životě odvahu a roli udavače odmítl. Vyhodili ho za to z KSČ, zbavili profesury, a že mohl dál přednášet na Půdní fyziologii a výživě rostlin Přírodovědecké fakulty UK a dál bádat v oboru botaniky, za to musel být rád.

Máma je o tři roky mladší. Na UK sice studovali stejný obor a někdy se potkávali, rozhodující však byl jiný zájem, který je svedl dohromady: zájem o "vážnou" hudbu. Oba měli abonentky, a zatímco jiní venkované volný čas pražských studií věnovali nástrahám "velkoměsta", oni se potkávali na koncertech. Táta nebyl moc pevný a rozhodný člověk, spíš opatrný, ale bylo několik momentů, kdy se v životě zabejčil, a jedním bylo, když se do mámy zamiloval.

Jeho a mámina volba narazila v mámině evangelické rodině. Aby si farářova dcera vzala pohana, bylo naprosto příšerné pomyšlení. Dokonce na ni poštvali jednoho ze svých zeťů, aby to mámě rozmluvil. Tento mámin švagr, synek z "dobré evangelické rodiny", se později projevil jako notorický smilník a násilník. Proti tomu můj táta byl velmi vlídný, hodný a ne jen tolerantní, ale hluboce přemýšlivý člověk. Když pak babička s dědou zestárli, péče o ně připadla na jejich nejmladší dceru, moji mámu, a vlastně na tátu, protože máma se někdy z těžkostí života, zejména po tom kritickém osmašedesátém, nervově hroutila.

Táta byl pro mě velmi určující osobností, vzdor své nevíře. Jenomže táta byl atheista, ale ne militantní. S mámou uzavřeli dohodu, že si nás děti v těchto otázkách povedou každý po svém, vzájemně se nebudou před námi shazovat, ale budou říkat svá pro i proti. Budou respektovat naše rozhodnutí. S bratrem jsme nakonec oba uvěřili a dali se pokřtít. Jako koruna všeho přišlo i to, že uvěřil náš táta, to už jsem byl sám farářem a je mi velkou ctí, že jsem ho směl právě já pokřtít. Ale to už byl táta opravdu dost stár.

Táta se vyznačoval všemi vlastnostmi, které bych očekával od křesťana. Byl velmi tolerantní, obětavý, ochotný, hloubavý. Všechno zkoumal. Pocházel z rodiny, která byla v minulosti katolická, jeho babička navíc byla Židovka, takže k oběma směrům měl blízko. Jeho tety byly farskými kuchařkami, ale jak zjistil z jejich deníčků, v podstatě manželkami svých farářů. Od tet také zdědil bible, nebo třeba i Compendium theologiae od Tomáše Akvinského. A táta to skutečně poctivě přečetl. V žádné víře však vychováván nebyl, protože už děda Dvořák, zahradník v Rudné u Prahy, i jeho druhá žena, tátova máma, byli nevěřící. Táta nad tím ale hloubal, často o tom diskutoval se svým spolužákem ze smíchovského gymnázia, pozdějším velmi populárním katolickým knězem od sv. Václava, Mášou. Táta vždy končil tím, že tomu nevěří, ale když uvažoval o tom, "jak by to mělo být podle bible," chytal se mladý Máša hrůzou za hlavu: "ty myslíš jako evangelík!"

Ale i v jiném směru byl táta hloubavý: před mámou chodil s jednou Židovkou, která napřed uprchla do Ameriky, po válce se vrátila, ale zase odešla, napřed do Izraele, jenže skončila opět v USA. Dobře, že tak, jinak bych tu nebyl. Ovšem táta se díky tomu seznámil i s židovstvím, uměl dokonce i trochu hebrejsky. Díky jeho sbírce učebnic jsem se s tímto jazykem mohl ještě před fakultním studiem seznámit i já.

Táta s námi chodil do kostela. Hlavně proto, že chtěl být všude s mámou, ale i když byla někdy máma nemocná a nemohla, šel i sám ze zájmu o toho či onoho kazatele. I se svým tchánem pak občas diskutoval o výkladu některých míst. Spolu jsme se také často dohadovali a z jeho postřehů dodnes čerpám. Pamatuji si na jednu takovou příležitost, kdy máma byla nemocná a táta projevil zájem jít do kostela se mnou, že jsme se cestou domů bavili o kázání. Oběma nám přišlo, že farář celé to místo, na které kázal, překroutil. Já si ještě moc netroufal být k farářům kritický, ale táta jako pohan nic neriskoval, a proto začal to místo cestou metrem vykládat v podstatě správně. Zeptal jsem se ho, "vždyť ty tomu rozumíš, tak proč říkáš, že nevěříš?" Táta mě odbyl tím, že "je to moc krásné, než aby to mohla být pravda."

Byl navíc velmi ochotný a přičinlivý. Chodívali jsme v létě do kostela ve Chlebích u Nymburka. Chodívalo tam málo lidí, a když nebyl varhaník, zpívalo se v obrovském prostoru a capella. Táta se v takové zoufalé situaci uvolil hrát k chvále Pána, v něhož nevěřil. Poprvé jsem viděl tátu, jak se bojí. Sice slíbil že bude hrát. Schován pod prospektem za pultíkem nemusel mít žádnou trému. Ale najednou se mu rozklepaly nohy i ruce, přesto to statečně odehrál. I jinak pomáhal lidem v obou sborech, kam jsme chodili, takže všem uniklo, že vůbec není členem sboru. Jednou ho dokonce navrhli do staršovstva.

Jak jsem uvěřil já? To snadné nebylo. Od malička, asi od tří let, jsem začal chodit do nedělní školy evangelického sboru U Klimenta. Nedělky se mi líbily hned z několika důvodů: hodně se tam zpívalo, vyprávěly se tam zajímavé věci a sedělo se na pohodlných židličkách, srovnáme-li je s kostelními lavicemi. I sám název instituce v tom hrál určitou roli, protože pro školkové dítě chodit někam, čemu se říká "škola", bylo vlastně povznášející. Časem mi bylo dáno na srozuměnou, že je to vlastně hanba, chodit do kostela, ale tím víc jsem se rozhodl v tom pokračovat. Avšak to, že se to celé motalo kolem Boha, to se mi nelíbilo. Musím dokonce říct, že jsem spíš uvěřil navzdory všem, kdo se mě snažili k víře přivést. Neboť víra byla v mém okolí spojena s neustálou přísností a napomínáním. Jednou jsem si na bohoslužby ve Chlebích propašoval s sebou svého plyšového králíčka, byl z toho pak doma pěkný tanec. Modly a penáti do kostela nepatří.

Ale jak jsem uvěřil? Součástí této víry byla taky nejrůznější společenství. Jedno vznikalo v Herlíkovicích o jarních prázdninách. Party se měnily, ale vždy to bylo pěkné. Když mi ale bylo asi tak 13 let, sešlo se tam mimořádně pěkné společenství. A tehdy už jsem o tom přemýšlel hlouběji. Došlo mi, že to je důsledek víry v Boha a v Krista. Krátce na to jsem si uklízel doma pokoj, přemýšlel při tom o životě a tehdy ve mně vzklíčilo rozhodnutí, že i já chci jít touto cestou a být takový, jako ti lidé tam. Protože tou dobou vyšel Ekumenický překlad bible, dostal jsem jej k vánocům. Rozhodl jsem se, že to přečtu. Začal jsem s knihou Genesis, ale byl jsem z toho čím dál zmatenější. Očekával jsem nějaký ideologický protipól všudypřítomného komunismu, ale místo toho tam byly prapodivné příběhy,  s někdy zcela nelogickými motivacemi jednání a rozuzlení. Zkrátka, toto své předsevzetí jsem dotáhl až do poloviny Levitiku, pak jsem to na čas vzdal. Ale už mi nestačila nedělní škola. Sám jsem si vyhledal biblické hodiny pro děti, kde jsem našel ne jen příležitost k přemýšlení nad biblí, ale i možnost doprovázet písničky na zobcovou flétnu, moje další potěšení. Stejně jsem se z vlastní vůle začal připravovat na konfirmaci, a když jsem byl konfirmován, zároveň jsem byl i pokřtěn.

Tou dobou jsem uvažoval o novinařině, jako svém životním poslání. I když mě jednou napadlo, jestli bych to nemohl zkusit s theologií, která by mě opravdu zajímala, už kvůli latině, řečtině a hebrejštině, které jiné odrazují. Ale mě odrazovalo něco jiného: studium theologie bylo tehdy spojeno s povinností stát se také kazatelem. Představa, že týden co týden budu stát před lidmi a povídat jim něco, co by měli brát vážně, mě děsila. Kde budu brát materiál každý týden? Co když mě nic nenapadne? Nadto fakt, že budu mít sotva příležitost si něco sám poslechnout, když budu muset kázat …

Zrcadlení klimentského kostela
Zrcadlení klimentského
kostela
Konfirmaci jsem podstoupil, i křest, abych byl plným členem společenství věřících. Musím přiznat, že předstoupit před lidi, odpovídat tam na otázky, nechat si cákat na hlavu, bylo takové skoro ponižující. Až mnohem později jsem ale pochopil, že je to tak vlastně v pořádku, a ti, kdo byli pokřtěni jako mimina, vlastně o mnoho přicházejí. Tímto aktem jsem chtěl ale svá angažmá v církvi ukončit a přejít do stavu pasivního členství - bohoslužby, biblická a domů. Neměl jsem ambice pronikat do struktur sboru hlouběji. Jenomže se ke mně přitočil takový obtloustlý hošík, a že se v pondělí schází mládež a že mě zve. Ze zdvořilosti jsem tedy přišel. Proč ne, však nemusím chodit pořád. Přijdu jednou a konec. Avšak pohltilo mě to tam: zpívaly se pěkné písně, dělaly se i nějaké koniny, hlavně se tam ale pracovalo na bibli, kladly se závažné otázky, přemýšlelo se. Důležité bylo, že programy jsme si připravovali sami. Jednou holt došlo i na mě, s bázní a s třesením jsem něco připravil, ale bylo to přijato vstřícně. A tak jsem se přestal bát, a programy jsem dělal čím dál raději.

Postupně se ale naše mládež dostala do krize. Převládlo v ní mnoho bohoslovců, které ovšem bible už nudila. Objevili křesťanskou svobodu v hospodách, zesměšňovali naše biblické programy, stávalo se, že po společných akcích bylo všude nablito, protože se tam mnozí ožrali. Tou dobou jsem už dozrál k rozhodnutí studovat theologii (v naději, že Bůh sám mi dá, co mám na kazatelně mluvit) a vůbec se mi to nelíbilo. Snažil jsem se všechny přimět, abychom se zase vrátili k práci s biblí, ale v čele s vedoucím mládeže (onen obtloustlý hošík, který se z upjatého puritána proměnil na bohosloví v liberála, později byl i seniorem jednoho seniorátu) mě všichni odmítali.

Já se tou dobou už dost angažoval ne jen ve sboru, ale i v církvi. Pracoval jsem v pražském odboru mládeže, proto jsem usiloval o to, abychom spolupracovali s mládežemi jiných sborů, ale to můj mateřský sbor, poněkud sebestředný, odmítal. Setkal jsem se ovšem s různými proudy v církvi, třeba i s hnutím charismatické obnovy, o kterém panovalo u nás hodně předsudků. Nikdy jsem mu nepodlehl, ale i to mě vnutilo některé otázky. A také přivedlo k mnoha novým známostem, jednou z nich byla i moje budoucí manželka.

Velmi nemilou zkušeností se však stalo něco jiného: jeden hoch (ten se o mnoho let později stal kurátorem sboru), mě jednou vyhledal, aby se mi omluvil. Za co? Bylo jasné, že mnohé moje aktivity narážejí u mládeže, ale domníval jsem se, že je to jejich spontánní odpor. Onen hoch se mi přiznal, že to bylo organizované, že se mařením mých iniciativ bavili, organizoval to onen obtloustlý bohoslovec, který mě do mládeže přivedl, formálně vedoucí mládeže, který ale začal tuto činnost zanedbávat. U sebe doma však shromažďoval ke společným pitkám některé členy mládeže a instruoval je, jak mají postupovat. Až některým z nich, jako onomu, co se mi přišel omluvit a domluvit se, jak v obnově mládeže, která byla tou dobou v rozkladu, pokračovat, došlo, že je na tom něco divného. V tom byl ale výjimkou. Později jsem se měl mnohokrát přesvědčit, že takto vlastně funguje celá ČCE. Jedna věc jsou její řády a zřízení, jiná, co se děje na povrchu, ale co se tam děje jakoby pod povrchem, to vydá za divoké sny deseti paranoiků. Ani věřit se mi tomu nechtělo, ale ten hoch mi to dost barvitě popsal. V následných letech jsem si všímal, že v této, údajně názorově velmi pestré a otevřené církvi, jsou ve skutečnosti lidé, s nimiž nesmíte nesouhlasit.

Stávalo se mi, že jsem se dostával s některými lidmi do názorových střetů. Ano, musel jsem se také naučit věcně argumentovat, ale naučil jsem se to. Pro druhou stranu to ale býval problém. Nebyl to jen osobnostní rys některých jedinců. I profesor Petr Pokorný v diskusi o identitě ČCE přiznal, že je to něco systémového: ČCE není schopná sebereflexe jako celek, ani její jednotlivci. K diskusi patří stanovování thesí, antithesí a hledání synthese. ČCE a její někteří vlivní členové ale umějí jen stanovovat these. Antithetické působení je okamžitě vyhodnoceno jako svod, nepřátelství, hádavost, absence pokory, a takto dotčený člověk se považuje za ohroženého. A protože se brání, má právo na každou ránu. Argumentace je vnímána, jako "nebratrské jednání". A tak ty mé spory probíhaly následovně: člověk, se kterým jsem v něčem nesouhlasil, mi mé názory odkýval, leda že by mě odkázal na jiné autority, kterým nesahám ani po kotníky, proto o nich nemám přemýšlet, ale uznat je. Avšak vzápětí se v mém okolí objevily o mně někdy dost šílené pomluvy, kterým se však věřilo, protože je řekl nějaký "dobrý bratr". Často jsem pak zjistil, že je jím právě někdo, s kým jsem si dovolil o něčem polemizovat.

Během fakultních studií jsem si prošel dost těžkou vnitřní krizí. Dnes mi přijde úplně hloupá, ale nemohu popřít, že i to mě nějak formovalo a nasměrovalo. Když jsem se však rozhodl studovat bohosloví, musel jsem začít otázky víry víc studovat a jít hlouběji, než kam sahaly mládežnické úvahy na sdružení. Také jsem se chtěl ujistit, že nejsem křesťanem a evangelíkem jen proto, že jsem se narodil do rodiny, do které jsem se narodil. Tehdy jsem i přes přípravy na maturitu a přijímací zkoušky na fakultu udělal tažení po různých církvích, ale i po jiných vírách, povolených i nepovolených. Na jednu stranu jsem měl z toho guláš, ale současně jsem se tím i ve své evangelické víře utvrzoval.

Jednou jsem se rozhodl vstoupit do jámy lvové, troufnul jsem si navštívit centrum charismatické obnovy, tehdy sice v rámci ČCE, ale už tehdy tato entita měla své vlastní struktury a řády, měla svůj systém sborů, takže už to prakticky byla jiná církev. Zasvěcení už jistě tuší, že šlo o tehdy holešovický sbor ČCE, po pádu komunismu o samostatnou církev Křesťanské společenství.

První můj dojem byl, že po ČCE kolují naprosté předsudky a nesmysly o tomto společenství. Sice, když jsem přišel poprvé, vyzpovídal si mě sám Dan Drápal, než mě vpustil mezi ostatní. Řekl jsem mu naprosto otevřeně, proč jsem přišel a co tam hledám, že chci zjistit, co jsou zač a co je pravdy na tom, co se o nich říká. Se slovy "tak běž, ale bude to pro tebe šok (!)", mě tam vpustil. Šok to nebyl. Po ČCE se sice povídalo, že se tam schází davy, ale to jsem nikdy nezažil. Bylo tam takové komornější shromáždění. Trochu se mluvilo o bibli, o jednom místě. Občas trochu naivně, ale byli to jednak všelijací lidé, ne tak evangelicky řezaní, a měli upřímný zájem o bibli, ten jim nebylo lze upřít. Jen dost naivní. Vyšlo mi z toho tenkrát, že kdyby se nad sebou zamysleli a trochu se povzdělali, zas tak špatné by to být nemuselo. Až později jsem pochopil, že právě tohle je dost nepřekonatelný problém: oni o to neměli vůbec žádný zájem. Ale rohy a čertovská kopyta neměli. Nebyl důvod mít z nich strach. Zažil jsem tam tzv. "mluvení jazyky", později jsem v podobných církvích zažil i mnohem horší věci. Tohle byla prkotina. Ne fakultě to provozovali i mnozí moji spolužáci, jeden z nich dnes učí na ETF UK.

Nikdy jsem tomuto nepropadl, ale navázal jsem v těchto kruzích styky a naučil se v nich pohybovat. To mělo pro mě následek, že jsem se později stával členem různých komisí, které s těmito lidmi jednaly a snažily se najít nějaký konsensus, i když bezúspěšně. Ale často jsem se s nimi stýkal. Tak často, až jsem ve svém sboru upadl v podezření, že jsem jeden z nich, a všichni se mě začali bát, skoro až štítit. Tehdy začala ta šikana.

Dopustil jsem se ovšem i omylů. Asi nejhorší bylo, že jsem vždy přeceňoval schopnosti a rozum druhých lidí. Jednou jsem mluvil s mládežníkem z jiného sboru, takový príma hoch, sranda s ním byla, ale začal šířit o těchto lidech vyložené nesmysly. Navrhl jsem mu, ať se jde se mnou k nim podívat a přesvědčí se, že nejsou nebezpeční. Bohužel jsem pak koukal na drát. Zapadl mezi ně jako horký nůž do másla. Ještě ten večer byl jedním z nich, brzy stoupal v jejich hierarchii a byl z něj naprosto nesnesitelný fanatik. Dodnes nechápu, jak se to mohlo stát, ale byl jsem podobných úkazů svědkem ještě mnohokrát. Samozřejmě charizmatici by řekli, že to bylo dílo Ducha Svatého. Později jsem se setkával i se skupinkami odpadlíků z Holešovic, takže jsem se dozvěděl leccos i o skrytých věcech těchto spolků, včetně toho, jak tam funguje i to mluvení jazyky. V mnoha případech je to komedie, nebo vybuzené sociálním tlakem. Pro neznalé: lidi při modlitbách začnou vypouštět nesmyslné slabiky, vydávat podivné zvuky, dělat zmatené pohyby, jsou při tom přesvědčeni, že to s nimi dělá Duch Svatý osobně. V extrémnějších společenstvích jsem zažil řev, dupání a horší projevy.

Například, ještě se zmíním o aktivitách s bratřími a sestrami s nějakým postižením - seznámil jsem se tehdy s jedním vozíčkářem z Evangelické církve metodistické (ECM). Dnes je jejím kazatelem. Tehdy to byl takový nadšený misionář, ale také děsivý srandista. I když tu vládli ještě komunisté, maniňáci a jim podobní pořádali "uzdravovací" seance. Tehdy jsem poznal ještě větší extrém. Onen hoch byl pozván ještě s jedním podobně postiženým, aby se zúčastnili takového uzdravujícího sezení na ústředí ECM, kam manželé Schneebergerovi pozvali skupinku jedné takové sekty v domnění, že dělají dobře. Nebudu jmenovat o koho šlo; její tehdejší vůdce se dnes "polepšil" a jde o dost známou osobnost.
Onen hoch měl s různými "uzdravovateli" dost zkušeností na to, aby tomu věřil, ale chtěl, abych ho tam já a ještě dva přátelé, kteří s tím sympathizovali, doprovodili. Prý bude sranda. Byla, ale přiznávám, že jsem z toho byl docela vyklepaný. Vůdce té sekty začal povídat všelijaké koniny, zpočátku klidně, ale stále se u toho kroutil a přešlapoval z jedné strany na druhou (později jsem se dozvěděl, že je to manipulativní technika). Působil jako blázen, ale on se prohlašoval za blázna pro Krista. Pak vyzval k modlitbám. Začalo to jako běžné mluvení jazyky, ale najednou to nabralo na síle. Jeden z těch sympathisantů, kteří přišli se mnou, vyskočil, začal se modlit s nimi a na mě hodil pohrdavý pohled. Ale když najednou skupinka spustila naplno, zůstal jen s otevřenou hubou stát. V tom se tam rozezněl neuvěřitelný řev, za který by se nemusel stydět ani letecký motor. Dokonce jsem pozoroval fyzikální jev, jak se vlny jednotlivých hlasů střetávaly, vznikalo nové vlnění, které by mohlo být naivně považováno za hlas z nebes. Druhý můj společník, ač původně sympathisant, byl podobně vystrašen, jako já. Také jsem si všiml, že manželé Schneebergerovi "statečně" zdrhli.
Modlitebníci se najednou rozdělili na půl, vrhli se na oba postižené a řvali na ně, tedy na předpokládaného démona v nich: "vyjdi z něho!" Vypadali u toho opravdu hrozivě. Být tím démonem, neváhal bych. Ale démon se držel. Takže řev sílil. Chvíli jsem přemýšlel, co mám dělat? Následovat Schneebergerovi? To by bylo zbabělé. Vtrhnout mezi ně a toho hocha odtamtud dostat? Ale on se dobře bavil. Zůstal jsem, jen abych zasáhl, kdyby se dělo něco nebezpečného, ale bylo mi z toho zle.
Když už jsem myslel, že přijdu o sluch i rozum, modlitebníci se unavili. Byli úplně schvácení a vyřízení, ale démoni zůstali na svých místech. Vůdce sekty prohlásil, že je to tím, že ještě svými modlitbami neprošlapali dost děr do nebes, aby tudy mohla pršet milost boží. Až se jim to povede, pozvou si oba hochy znovu. 
 

Kamarádil jsem se také s jedním děvčetem, které mi jednou vyprávělo, jak dopadla její poslední láska. Její milý nepřišel na rande, ani se jí neozval. Potkala ho náhodou v tramvaji, ale dělal, že ji nevidí, čuměl nepřítomně skrze ni. Pak zjistila, že byl den před tím v Holešovickém sboru a úplně tam zfamfrněl. Jejda! Něco mi to připomnělo. Zeptal jsem se jí, jestli se nejmenoval tak a tak. Prý ano. Přiznal jsem se jí, že jsem ho tam tehdy vzal já. No, pak už jsme se nekamarádili.

Ten hoch se tam brzy oženil - taková ta svatba na údajné přání Ducha Svatého. Se svojí ženou založil rodinu a žil několik let. Pak se mu ale vrátil rozum, znormálněl, zatímco rodina nikoliv. On se s ní snažil vydržet, ale později se rozvedl. Co s ním je dnes, nevím.

Vyprávím to proto, že takový hektický příjem různorodých podnětů mi nutně udělal ve víře chaos. Ale bylo to i k něčemu dobré. Víra, která mi vzklíčila během dětství a dospívání, byla hrozně naivní. Pravda, našel jsem před časem jeden svůj program na mládež, a divil jsem se, čeho jsem byl už tehdy schopen. Přesto si pamatuji hodně chyb.

Můj osobní problém byl, že jsem už od nejrannějšího dětství řešil smrtelnost člověka. Pamatuji si dobře, že jsem o smrti neustále přemýšlel už ve školce. Ostatně asi nejsem sám kdo od křesťanství očekával odpovědi na otázky, co bude po smrti. V roce 2003 na farářském kurzu na mě dotíral jeden připitomělý farář, abych mu řekl, co bude se všemi muslimy po smrti, a když jsem mu řekl, že nevím ani, co bude semnou, ani jestli něco vůbec bude, a pokud, že já o tom nejsem kompetentní vydávat prohlášení, rozčílil se do nepříčetna. Problém byl, že když jsem tu Bibli fakt přečetl, ukázalo se, že zrovna o tom moc není, i když si mnozí křesťané právě takové naděje do různých veršíků dosazují.

Postupně jsem ztrácel ale půdu pod nohama, čemu skutečně mám věřit. A asi jsem se v tom všem příliš jednostranně upínal k té posmrtné otázce. Budilo to ve mě obavu něco neudělat špatně, abych o ten věčný život nepřišel, a do toho mi všichni říkali, že je všechno jinak, že ti a tamti to říkají blbě, správně to učíme jen my, nebo ne, ne my, ale já … a tak dále.

Na křesťanství mě oslovovalo mnoho věcí. Ačkoliv mnoho lidí v mé rodině i v církvi mě dost peskovalo, co vše dělám špatně a jaké bych měl podávat výkony, vlastní cestou k víře jsem zjistil, že Bohu na tom nezáleží. Je otevřený všem bezpodmínečně. Ale také jsem v tom slyšel věci, které by asi dnešní člověk nazval antikonzumními (tehdy se tomu tak neříkalo), ty jsem postupně odboural. Ony se dobře poslouchají a říkají v pubertě, kdy se člověk rád bouří proti materialismu, když má materiální zázemí u rodičů, jejichž obavami a pachtěním pohrdá. Když však vybuduje vlastní domácnost a přivede na svět děti, navíc už nechce být závislý na rodičích, pak se pochopitelně musí pachtit a starat sám. Myšlenky, jako z Kázání na hoře (zejména první část v Mt 5), pak musí hodně přebrat. Ostatně důkladná četba Bible, tedy včetně Zákona starého, mi ukázala, že o tohle tady nepůjde.

Do mého zrání víry v té době zasáhlo mnoho věcí. Taky nějaké lásky, potom zkušenost z oblastí sociálních služeb a speciální pedagogiky, ale hlavně Německo.

Německo se pro mě stalo čímsi určujícím. Doma jsme k němu měli rozporuplný vztah. Rodiče byli poznamenáni protektorátní zkušeností, avšak měli i své milé kolegy a přátele v této zemi a kultuře. Část mého rodu však pochází z Teplic, takže jsme měli i nějaké to příbuzenstvo. Zejména babička, ač Češka, musela projít německým školstvím a česky nikdy dobře nemluvila. Prarodiče žili převážně u nás. Babička na nás co chvíli mluvila německy, nebo to tak patlala dohromady. Rodiče pak němčinu využívali, když si potřebovali sdělit něco, čemu jsme my, děti, neměli raději rozumět. To byl dobrý důvod se tímto jazykem zabývat.

Do Německa jsem se poprvé dostal se školou v 9. třídě, pak asi v 16 letech do kempu v Boltenhagenu. A pak jsem se začal zabývat tím, co východoněmecké církve na rozdíl od československých, dělat směly, a to je právě sociální služba. V této době jsem i z osobních důvodů v Německu pobýval víc než v Československu. Tím se rozšířil ne jen můj obzor, ale také nové podněty pro moji víru.

Šok byl, že evangelíci v protestantském Německu připomínali spíš naše katolíky, zatímco katolické prostředí mi v Německu bylo jako protestantovi mnohem bližší. Na bohoslužby jsem tam chodil spíš k baptistům, nebo do luteránské nemocnice, kde jsem pracoval.

Doma jsem se o těchto zkušenostech sděloval s několika zrakově postiženými přáteli, až jeden z nich řekl, že se do něčeho podobného musíme pustit i u nás, a když to stát nepovolí, tak tajně. Dlužno říct, že už tady to mezi mnou a ČCE začalo skřípat. Církvi bylo v ghettu, které mu částečně vnutil komunistický režim, v podstatě dobře: jen bohoslužby, biblické, a co se děje za zdmi kostela, raději nevidět a neslyšet. To se nás netýká. I po revoluci, když se církvím otevřela možnost dalšího angažmá, a i ČCE si otevřela svoji Diakonii a vzdělávací instituce, mnozí na to hleděli a dodnes hledí s nedůvěrou, že to přece není práce církve. Ta má jen zvěstovat evangelium a budovat sbory. Nesuplují se tu úkoly státu? Není to projev liberálního myšlení? A mnozí se příležitostně dodnes takové aktivity snaží sabotovat. Synodní rady zaujímaly, zejména za synodního seniora Pavla Smetany, postoj chytré horákyně: my tu jsme jen pro sbory. Chcete si hrát na diakonii či církevní školství? Dobře, my vám dáme razítko a logo, ale o tom, co se tam děje, nechceme nic vědět.

Tato aktivita nesměřovala primárně k lidem postiženým, i když také, jako spíš k církvi, aby se naučila lidi s nějakým postižením přijímat. Ale právě tady jsem narazil na fatální uzavřenost. Evangelíkům, kteří někdy sami sebe chápou ve svém minoritním postavení jako elitu, se to prostě nelíbilo. Mají rádi postižené lidi, rádi se nad jejich osudem rozněžňují, ale přijmout je jako sobě rovné, s tím mají problémy. Zejména tehdy, protože režim prezentoval víru jako svého druhu postižení, cítili určitý odpor. Podobný dodnes cítí ke stáří, jelikož víra bývala prezentována jako něco nemoderního.

Původní maximalistický plán udělat cosi jako Diakonii (tehdy neexistovala) pro všechna postižení, se nakonec smrsknul na to, že se nám podařilo sjednotit několik soukromých, na sobě nezávislých aktivit, do společné organizace, kterou se nám povedlo naroubovat na fungující odbor Křesťanské služby. Tam jsem se setkal s pozdějším zakladatelem a prvním ředitelem Diakonie ČCE Karlem Schwarzem. S ním jsme se shodli na tom, že je potřeba skoncovat s intuitivním amaterismem, a začít se věnovat sociální službě profesionálně. Takhle začala vznikat Diakonie, zatím schovaná pod Křesťanskou službou. Ale právě tady jsem zažil natvrdo, jak ČCE funguje.

Náš návrh byl neprůchodný. Ne proto, že byl špatný. Všichni s ním souhlasili. Ale vadil bratr Schwarz. Jedna sestra, vůdčí osobnost Křesťanské služby a manželka jednoho z profesorů bohoslovecké fakulty, výslovně prohlásila, že návrh je dobrý, ale ona vždycky půjde proti všemu, co navrhne Schwarz!

Tehdy jsem se seznámil i s dalšími zvláštnostmi. Začal se kolem nás ometat jeden hochštapler, student bohosloví a syn jedné evangelické celebrity. Byla to podivná postava už tehdy. Když se pak stal farářem, měl problémy s dospívajícími děvčaty, což mu po několika průšvizích vyneslo pouze šestiletý distanc od farářování, ale nic víc. Podvody se vyznačoval už jako sdruženec na svém mateřském sboru. Jednak i tam obtěžoval děvčata, ale prasklo, že se vlastně jménem staršovstva dosadil do různých funkcí sám. Fatální je, že to jde tak snadno. Totéž se pokusil udělat i v té Křesťanské službě. Předně nechodil na schůze a když, tak s vyplazeným jazykem na vestě, že jde zrovna z jiné důležité schůze a hned zase letí na další, takže se omlouvá. Všichni jihli, jaký je to pilný hoch, jak to všechno zvládá. Tenhle trik jsem později mezi evangelickými faráři zaznamenal vícekrát.

Součástí našeho odboru, říkalo se mu Sekce zrakově postižených, bylo načítání duchovní literatury a časopisů na kazety. Dnes už sotva někdo ví, co to byl kazetový magnetofon, a jakou vzácností taková kazeta, kvalitní, ze západního Německa, byla! My jsme jich měli díky různým tajným kanálům dost. Tu se ten hoch ke mně přišmrďolil, a že jeden náš společný známý farář ho posílá, aby převzal vedení naší sekce a že mu mám všechny naše kazety odevzdat. Ten farář ovšem s naší aktivitou neměl nic společného. I když mě zaskočilo, jak bezostyšně je někdo schopen lhát v církvi, nenaletěl jsem mu. Naopak jsem na něj začal být opatrný. Nakonec si šel hošík svojí cestou, tím spíš, že v jeho domovském sboru začal praskat jeden jeho podvod za druhým. Ovšem už tehdy jsem zaznamenal sérii pomluv na svou adresu.

Bohužel jsem tomu neunikl ani v naší službě. I tam se projevila typická vlastnost evangelického faráře: roznášení drbů o kolezích. Finišoval jsem tehdy s bohoslovím, tedy chtěl jsem, později se to zamotalo, takže poslední semestr jsem dokončoval dálkově. Mé aktivity mě ale přivedly do role jednoho z pomocníků na speciálním táboře pro rodiny s postiženými dětmi v církevním středisku v Chotěboři. Večer jsme tam měli čas pro sebe, který různí lidé trávili po svém. Já se musel připravovat na Starý zákon a hebrejštinu, které mě čekaly hned po návratu. Součástí byl i překlad několika kapitol různých žánrů v Bibli. Bral jsem si to do jídelny, protože tam byl večer klid a navíc byla nejlépe osvětlená. V tom se vrátila skupinka lidí, s ní jeden farář z naší sekce, kteří si zašli do hospody. Když mě tam uviděl nad knihami, začal se mi tím prohrabovat a před ostatními na mě křičel: "jéééééééééé, hebrejština! To sem nikdy nepotřebovat, z toho už nic neumím a vůbec mi to nechybí!" Trpně jsem počkal, až se odvalili pryč, a dílo dokončil. Později jsem se však dozvěděl, že onen farář po církvi vykládal, že jsem se na tom táboře flákal, nic nedělal, byl zalezlej u knih, a hrál si tam na kdovýjakýho studenta a exhiboval s hebrejštinou. Říkám to proto, že nejde o selhání jednotlivce. Tohle je naprosto běžný evangelický způsob jednání. Hebrejštinu mi pak kdosi otloukal o nos ještě po dvaceti letech od této události. ČCE se totiž na jednu stranu ráda chlubí tím, jak jsou její faráři vzdělaní. Fakticky však farář, který do roka na sboru nezapomene vše, co se naučil, je pro své kolegy krajně podezřelý.

Díky těmto aktivitám jsem se však seznámil s tím, že existovalo mnoho tajných a nezávislých křesťanských aktivit v sociální oblasti. I zde se mi podařilo vytvořit jakýsi koordinační orgán, který měl ekumenický charakter. Opět se mi osvědčilo, že jsem na počátku svého hledání prošel různými církvemi. Jednak jsem se v nich uměl pohybovat a současně získal mnoho kontaktů. Jako evangelík jsem zjistil, že katolíci ani třeba metodisté či baptisté nekoušou. Jestli se neshodneme kupříkladu na podobě a výkladu Večeře Páně, ještě neznamená, že nejsme s to společně pracovat na nějakých bohulibých projektech. Byly to úžasné časy, plné setkání s fantastickými lidmi. Taky trochu dobrodružné. Ani nevím, kde všude jsem tehdy byl, protože se stávalo, že jsme se v noci přesouvali z jednoho objektu do druhého - tu fara, jindy klášter, leckde jsem se setkal s lidmi, které jsem neznal, nemohl, protože jejich společenství muselo být tajné, oni však věděli o mně. Samozřejmě jsem se dozvídal o jiných problémech, než je zrakové postižení. Pamatuji se, že mě například chápat homosexuály a homosexualitu učil jeden katolík, nejspíš tajný mnich (mužské řády byly tehdy nelegální), což by od katolíka člověk nečekal.

Smutné je, že na rovině ekumenické se spolupráce dařila, na půdě ČCE nikoliv. Nikdo, a bylo úplně jedno, o jakou theologickou formaci se jednalo, zda tradicionalisté, evangelikálové nebo charismatici, neměl o tuto činnost zájem. K naší práci jsme potřebovali nahrávací zařízení, která jsme neměli. Ti, kdo je měli, nám je odmítali půjčit, nebo nám s tím pomoct. Tradicionalisté mektali, proč pomáhat zrovna zrakově postiženým, když je spousta jiných postižení. V logice ČCE: raději nikomu nepomoct, než jednomu, a ne všem, protože by to bylo nespravedlivé. Charismatikům to jednoduše "nepoložil pán na srdce" a bylo vymalováno. Tváří v tvář konkrétní výzvě byla nakonec celá církev nemohoucí a neschopná.

Mezi aktivity, které se nám povedlo zastřešit, patřila setkání nevidomých, která na hronovské faře pořádal trochu kontroverzní, ale ve věcech sociálních velmi účinlivý, bratr farář Jaromír Strádal. Podařilo se nám rozšířit jejich záběr a dodat jim ekumenický rozměr. Po osvobození se začala tato setkání konat po celé republice. Myslím, že to bylo pro mnoho nevidomých, ale především pro mnoho zdravých bratří a sester velmi určující, protože se vůbec s tímto fenoménem v církvi setkali, mnohé to nasměrovalo i ke speciální pedagogice.

Pokud jde o osvobození od komunismu, zatímco žena, o které jsem tehdy ještě netušil, že bude mojí manželkou, se dostala do kotle na Národní 17. 11. 1989, já byl tou dobou v Německu. Dostal jsem se tam na berlínský Sprachenkonvikt, kde jsem měl studovat, ale politický kvas té doby veškeré studium zastavil. Přímo před očima mi padla berlínská zeď. I já si do ní kopnul. Měl jsem i několik kamenů, které jsem později rozdával jako suvenýry. Pár jsem si jich i nechal, ale ty se mi někam za ta léta zatrolily.

Pamatuji se na ten den, kdy NDR slavila své výročí. My, kteří jsme tam pobývali na studiích, jsme tou dobou zpravidla projížděli Berlín S-bahnama, protože jejich koleje vedly přes obě strany zdi, a sledovali průběh oslav. Byly velkolepé: na jedné prosklené budově, orientované k západu, svítila okna jen tak, že dostávala podobu DDR, řachaly rechejtle a dole se líně táhl ulicemi mohutný průvod mladých lidí z FDJ z celé NDR s planoucími pochodněmi a nadšenými výkřiky. Trochu to připomínalo obrázky ze setkání Hitlerjugend. Němci prostě milují pochodně, stejně jako píšťaly a bubínky - ne jen HJ, ale i skauti po Německu chodí s bubny a pikolami. Napadlo mě, že ti východní Němci jsou holt tupé ovce a není jim pomoci. Jenže najednou se obraz pod tratí změnil: rozpadla se jednolitá formace pochodní, světýlka se začala trousit vysokou rychlostí postranními ulicemi. Bylo najednou zřejmé, že průvod, původně svolaný  SED k oslavě NDR, se nějak zvrtnul a demonstraci rozhání komunistická Volkspolizei. Rychle jsem se vrátil na kolej a k televizi: všechny západoněmecké stanice už zveřejňovaly reportáže o protikomunistické demonstraci, v níž se ta komunistická spontánně překlopila. Později, když rezignoval zločinec Honecker a jeho místo zaujala poněkud komická figurka Egon Krenz, začalo uvolňování. Čechům je třeba připomenout, že poměry v NDR byly tužší než u nás, protože po potlačení demonstrací roku 1953 se tam žádná opozice netroufla ani zformovat. V roce 1989, v době masových útěků do SRN, ještě přituhlo. Pozvolné uvolňování bylo tedy dost neočekávatelné a mnohé zaskočilo, včetně samotných komunistů.

Pobýval jsem tehdy na Borsigstraße, tedy u dvou přechodů do západního Berlína. Seděli jsme se spolužáky u televize a sledovali komedii, jak si ministr vnitra Krenzovy vlády hraje na západního, médiím otevřeného, politika. V tom mu někdo předal Krenzův vzkaz, že vláda bude jednat o otevření hranic. On to blbec přečetl před mikrofony. Byl dotázán jedním novinářem, kdy to bude platit. Bleptnul, že neví, asi okamžitě. V ten moment se celá televizní místnost jak na povel zvedla a táhla na Invalidenstraße, k nejbližšímu přechodu. Chudáci pohraničníci nevěděli, která bije, protože rozkazy neměli, ale jelikož na služebně sledovali západní zpravodajství, slova svého ministra slyšeli také. Takže nedělali nic. Spolužáci tam vletěli a rozbrečeli se: celý život žili kolem území, kam nesměli, kde dokonce měli příbuzné, s nimiž se nikdy neviděli, protože se narodili až po roce 1961. Na západní straně se okamžitě sešli Berlíňané, a začali východňákům cpát marky, aby si mohli něco koupit. Pak začalo ono kutání do zdí z obou stran, kterému už nikdo nebránil, ačkoliv ještě před pár dny bylo nebezpečné se tam i přiblížit.

Pro nás, české studenty z obou stran, se tím ale změnila situace. Najednou jsme se ocitli v zakázané cizině. Scházeli jsme se k debatám, co bude dál. Že by se to mohlo zlomit i u nás, nikdo nevěřil. Došli jsme tudíž k závěru, že se do ČSSR už asi nepodíváme. Sice nás napadlo, že je to od nás trochu zbabělé, bylo mi to hloupé vůči rodičům i vůči církvi, ale nakonec jsme došli k závěru, že platnější budeme spíš na Západě než doma, protože jsme různými kanály mohli posílat informace do ČSSR, co se v Německu doopravdy děje, a zároveň jsme počítali s tím, že režim v ČSSR přitvrdí a bude třeba se připravit na nějakou uprchlickou vlnu. Obávali jsme se i toho, že bychom jako očití svědkové pádu SED mohli být pro režim KSČ nepohodlní. Když jsem potom v ulicích Berlína zažil milionovou demonstraci proti SED, závistivě jsem si říkal, to bude trvat ještě let, než se něco podobného uskuteční i u nás. Že to padne tak rychle, to zprávy z ČSSR nedávaly vůbec tušit.

Jeden den jsme se pak vůbec nemohli dostat z koleje, protože všechny ulice byly k prasknutí plné lidí, tlačících se k přechodům.

Nechci se tu ale rozepisovat o těchto událostech kvůli nim samotným. Vrátím se zpět tedy k vývoji své víry. Na počátku fakultního studia jsem v ní měl dokonalý chaos. Najednou jsem nevěděl, čemu vlastně věřit, jak si správnost toho či onoho ověřovat. Poznatek z četby Bible byl ten, že už jí vůbec nerozumím a doufal jsem, že na fakultě mi to konečně někdo vysvětlí. Ale z lidí na fakultě i z farářů jsem měl zmatek ještě větší. Na otázky, které mě trápily, jsem dostával jen vyhýbavé odpovědi. Dokonce ve mně vzklíčil pocit, že lidé v církvi, opět zcela nezávisle na theologické pozici, jakoby chtěli každému říct: "kam se sereš, ty k nám nepatříš! Správnou víru, tu tady mám jen já!" Jedni plácali o křtu Duchem Svatým, druzí o vnitřním a vnějším povolání o víře. Ale pozvat k víře, to nakonec nechtěli ani jedni ani druzí. Leda tak druhého zmáknout.

Na počátku studia jsem prodělal určitý moment, kdy mi všechno nějak do sebe zapadlo. Bylo to dost euforické období, doufal jsem, že už mi to vydrží až do konce života, ale zhroutilo se to po pár měsících. Nešlo jen o to, že se to zhroutilo, ale i o strach, že jsem neudržel víru až do konce, a že tím, že jsem si ji nechal zhroutit, že jsem se podvolil pochybnostem, jsem nějak fatálně selhal. Až později jsem pochopil, že selháním byl spíš ten euforický stav, že pochybnost patří k víře neoddělitelně, správně pojatá může být i jejím motorem.

Prodělal jsem tou dobou i několik vztahů se ženami. Dopadly vždy blbě. Nejhůř jeden, kdy jsem měl málem před svatbou. Ale spolu s aktivitami, které jsem i přes svůj tehdy velmi špatný psychický, depresivní, stav měl, mi vlastně dost prospěly. Protože tyto vztahy a aktivity mě přeci jen vracely od předuchovnělých starostí na zem. Depresivní člověk nemůže pomáhat v sociální oblasti a která žena stojí o depresivního chlapa? Ale nejvíc mi nakonec pomohla ta situace po pádu berlínské zdi.

Na fakultě, kde jsem tehdy studoval, to vypadalo jako v nějakém politickém sekretariátu všech stran. Politický pohyb zachvátil i církve, které, na rozdíl od českých evangelíků, nebyly tak apolitické. Takže jsem se třeba přihlásil na přednášky jednoho profesora, načež byly zrušeny, protože se stal poslancem jedné strany. Přihlásil jsem se tedy k jinému, ten zase se stal poslancem jiné strany. V jedné posluchárně se místo přednášek malovaly standarty na podporu jedné strany, v druhé posluchárně zase pro jinou. Cenil jsem si Němců, že to probíhalo pokojně, že se stoupenci různých stran spolu neperou.

Co jsem měl jako český student dělat? Zejména, když už jsem tam byl jediný Čech, protože ostatní po listopadu odjeli (já se odvážil až na Vánoce). Rozhodně ne se míchat do vnitřních záležitostí sousední země. Denně jsem tedy projel Berlíny, poslechl několik televizních stanic, sepsal nějakou zprávu, kterou jsem určitým kanálem poslal do Prahy, a pak už jsem mohl využívat pusté a prázdné knihovny se studovnou. Tehdy se mi spoustu věcí vyjasnilo. Zatímco na fakultě v Praze se různé exegetické závěry podávaly, jako by šlo o kámen mudrců, jehož příprava je jen pro zasvěcené (čeští theologové už od prof. Součka mají nějaký odpor k metodice), tady jsem se konečně mohl detailně a systematicky seznámit metodami biblické exegese. Prostudovat pochody theologické argumentace, která se v českém prostředí vždy zvrhávala jen v osobní útoky a bohapustý řev, zatímco tady jsem se seznámil s postupy objektivizace v theologii.

Vedl jsem tehdy dost debat s východoněmeckými studenty bohosloví. Měl jsem víc zkušeností s charismatiky a letničními křesťany, kteří se najednou začali houfně objevovat na Alexanderplatzu, takže jsem jim jednou sděloval své postřehy a názory s tímto typem křesťanství. Hodně se mnou souhlasili, zvláště jeden hoch, který se představil jako David, ale jeho příjmení jsem neznal. Dokonce mě pozval na návštěvu k sobě. Šel jsem na číslo pokoje, jak mi řekl, nic zlého neočekávaje, když vidím na dveřích cedulku "David Toaspern". Trochu ve mně zatrnulo. Hned jsem se ho zeptal na příbuznost s Paulem Toaspernem. Samozřejmě byl to jeho syn. Paul Toaspern byl zvláštní člověk. David by se mohl narodit jako západní Němec, ale jeho otec, podobně jako otec kancléřky Merkelové, se rozhodl přestěhovat ze západu na východ. Avšak, zatímco kancléřčin otec byl hromádkovského ražení a chtěl z křesťansnkého přesvědčení jít budovat socialismus, Toaspern věděl, že jde do pekla, ale podle něj má křesťan být tam, kde je nejhůř, ne tam, kde má pohodu. Jinak to byla tedy východoněmecká osobnost tamního charismatického hnutí. Ačkoliv jsem k tomuto hnutí kritický, Paul Toaspern měl do jisté míry můj respekt. Ptal jsem se Davida, jestli jsem ho neurazil, když z tohoto hnutí vychází, ale prý ne, prý mé úvahy plně korespondují s tím, co doma zažil a od čeho se odrodil.

Ten můj podivný pobyt v zahraničí, který začal jako studijní a skončil, kdo ví, jak to nazvat, mi přinesl do mých zmatků a víry vlastně nejpodstatnější impuls. Pokud jsem něco neřešil nebo necestoval po konferencích v jiných státech, měl jsem na práci jedině samostudium a myšlení. Vlastně, pokud jsem se kdy v životě něčemu naučil, tak sám. Žádnému učiteli nevděčím za víc, než za přípomoc, a tak to snad je i v pořádku. Nemám nějakého svého osobního guru. Naučil jsem se pracovat se vším, i s protichůdnými názory, hledat jejich důvod i důvody jejich kontroverzí, spíš, než že bych se ptal, ke komu se přiklonit.

Pokud jde o Biblická studia, bylo víc než jasné, že mám-li Bibli vůbec pochopit, budu se muset seznámit s její originální podobou. Tedy ne to, co se v ČCE považuje za práci s původními texty, že si člověk sem tam zjistí, jak je to řečeno v originále, ale že to opravdu přečtu. Začalo to velmi klopotným hledáním v gramatikách a slovnících nad každým řádkem, pak už jen při každé nové knize, nakonec už vůbec. Dnes se jen koukám do překladů, jak si s tím kterým místem překladatelé poradili, ale pracuji s původními texty. Teď už slyším, jak se lidé z ČCE pohoršují nad mým vychloubáním, ale nechlubím se. Ono není čím. Je to vlastně velmi jednoduché. Jeden kolega mi kdysi napsal, že on Bibli v původních jazycích nečte, protože "netrpí genialitou", ale na to není žádné geniality potřeba. Jestli profesoři na KEBF, potažmo ETF UK, a faráři z toho dělali nějaký alchymistický výkon a biblickým jazykům připisovali div ne nadpozemský původ, jsou to jen jazyky. Nic víc. Jazyky, jimiž dříve a za jiných okolností mluvili učenci i blázni, žebráci i obchodníci. Tato četba mi však otevřela nový pohled na smysl tohoto almanachu židovské a křesťanské normativní literatury, než jaký jsem měl dřív. A to včetně míst, která jsem považoval za důvěrně známá. Bouralo to mnohé moje představy, ale už jsem se toho hroucení víry nebál. Protože to, že se bortily představy falešné, mi otvíralo pohledy lepší. Spíš jsem se bál, že to jednou skončí a zase zamrznu v nějakém stereotypu. Avšak tady začalo to, že jsem si se svojí mateřskou církví přestával postupně rozumět. ČCE své stereotypy totiž miluje a jsou jí bohem.

Ještě jiná zkušenost mě vybavila do odborného i osobního života: v rámci výše jmenovaných sociálních aktivit jsem se důkladně seznámil s životem nevidomých. Dokonce jsem se u jednoho učitele prostorové orientace a sebeobsluhy musel naučit sám pohybovat po ulici s bílou holí a prodělal i takový psychologický výcvik. Pro nevidomého je vždy problém, když mu do známé trasy postavíte nečekanou překážku. Ještě horší je, když je pro něj "nečitelná". To jsou všelijaké hromady písku nebo uhlí, které se tak často na chodnících objevují. Když se na něco podobného narazí a není možná žádná evidence takové neforemné překážky, nastává panika. Tu jsme se učili překonávat a analyzovat takový objekt. To mi pomohlo i ve zmatcích mé víry a v životě vůbec. Nejednou se z různých rozporů, na které jsem narážel, stávaly výzvy a dobrodružství. Přestal jsem se bát pochybností. V nich je také člověk jakoby slepý, vystaven neznámému nebezpečí. Přijme-li však tuto výzvu, domnělé ohrožení se promění v nový stupeň v osobnostním vývoji. Místo bílé hole jsem se naučil používat noetické prostředky filosofie i biblické a literární vědy. Nemyslím, že by mě měla naučit fakulta všechno. Ostatně veškeré školské učení je jen zážehem pro studentovu další samostatnou práci. Ale je faktem, že u většiny farářů veškeré vzdělávání fakultou končí, dokonce následuje spíš regres. Já si tedy naopak doplnil znalosti a dovednosti, k nimž mě fakulta spíš povzbudila, i když bych právem očekával trochu víc. Slabinou ETF UK i její předchůdkyně byla vždy aplikace. Nejde jen o to, naučit duchovenstvo, jak nabyté vzdělání užít v praxi, ale jak spolu jednotlivé složky theologického vzdělání propojit. Kupříkladu z textologie se člověk dozvěděl jen, že někde v záhadném městě Stuttgart sedí syn Erwin moudrého pana Eberharda Nestleho a vaří tam s Kurtem Alandem rekonstrukci původního textu Nového zákona. Na otázku jak a z čeho, bylo člověku odpovědí jen povytažené obočí nad tou troufalostí, že by si nějaký theologický cucák troufal tyto záhadné postupy a operace pochopit. Ale není to nic těžkého. Mezi kolegy se občas ozvalo, že Nový zákon neodpovídá žádnému rukopisu, nýbrž je průnikem mnohých, a že je to nezodpovědné, i pan Nestle, manželé Alandovi a kolektiv, se mohou mýlit! Ale nikdo o tom nic nevěděl. Přitom ten proces je docela srozumitelný a promyšlený. Ale to nikdo ani vědět nechtěl. Dokonce jsem zažil situaci, kdy se na pastorální poradě kazatelů někteří faráři, mezi nimi i jeden budoucí učitel ETF UK, rozčilovali nad tím, k čemu je jim u textu Nového zákona textově kritický aparát, když "tomu může rozumět tak leda Dvořák" (řečeno s opovržením).

Souhrnným poznatkem je, že víru nelze zaměňovat s důvěřivostí. Evangelíci jsou od malička vedení k tomu, aby nedůvěřovali svému rozumu. Nebylo to tak vždycky, ale už několik dekád zaznívají v kázáních taková slovní spojení, jako "pyšný rozum" a podobně. Je to i v moderních písních. V podstatě lze říct, že dnešní evangelické křesťanství je nesourodou směsicí antisexualismu, antiracionalismu, antikonzumismu, i když s důrazem, že v životě je třeba být úspěšný, být někdo, zajímavý a hodně vydělat, aby bylo i pro církev. Většina českých, zejména evangelických, křesťanů vidí mezi vírou a racionalitou rozpor. Já ne. Víra a rozumová reflexe si nijak nekonkurují, tedy pokud vírou nemyslím ochotu věřit kdejaké hlouposti. V ČCE se ovšem rozšířilo přesvědčení, že je třeba orientovat se na "osobnosti", povolané Bohem, jako byl Barth a podobní. Pokud nejsou, je třeba držet se těch starých a zatím se rozhlížet, jstli se nevylíhne někde Barth nový. Sem tam se lidi k někomu takovému upnou, hned ho zase opustí, ale jen ne myslet svojí hlavou! To by byla pýcha! Samo písmo svaté se lidského rozumu dovolává (třeba Ž 32, 9). Oprášením racionalismu v theologii jsem se pak začal s náladami v ČCE rozcházet úplně.

Pokud jde o moji profilaci, z počátku jsem měl veliký zájem o Starý zákon, ale nijak zvlášť jsem se k nějakému oboru nevyhraňoval. Zaujala mě však historie a systematická theologie. Jenomže postupně jsem zjistil, že na poli starozákonním je dost našlapáno. Najednou bylo starozákonictví v módě. Bylo to jistě i osobností Jana Hellera (možná celé generace tzv. daňkovců), který nebyl na rozdíl od Petra Pokorného, stejně ovšem významné osobnosti v oboru, tak suchý. Pokorný byl ale velkým expertem na novozákonní tématiku, oba tito biblisté mocně publikovali, nejzajímavější věci ale jen v němčině nebo angličtině. Ale postupně jsem si uvědomil, že Nový zákon zas tak známý, jak se zdá, není. Literatury k němu bylo podstatně méně, i když se prof. Pokorný snažil. Zatímco průměrný starozákonník si bez hlubší znalosti Nového zákona vystačí, opačně to nefunguje. Začal jsem se tedy intenzivněji věnovat novozákonní vědě a zaujala mě i etika, což bude mít pro mě v následujících letech dost důsledků.


Jak jsem poznal svoji ženu?


Komenský oslovil jednu ze svých manželek "po Bohu nejmilejší". Nemám rád pathos a víra mi dala jedno: pokud je Bůh vševědoucí, je třeba zbavit se veškerého pokrytectví a teatrálnosti, protože jeho to neoblafne. Nemohl bych nikdy srovnávat lásku k Bohu a lásku k manželce. Ostatně problematiku lásky k Bohu bez člověka reflektuje už 1J 4, 20, pokud by to někomu snad uniklo při tzv. Dvojím přikázání lásky (Mk 12, 28-31 + par.). Mnozí by považovali za svoji zbožnou povinnost říct, že setkání s Bohem bylo nejdůležitějším okamžikem v jejich životě. Aniž bych chtěl snižovat význam tohoto okamžiku, musím poctivě říct, že pro mě bylo nejdůležitější setkání s manželkou. Jde o dvě neporovnávatelné události a stejně nesrovnávatelné lásky. Moje žena ja pro mě nejdůležitější osobou v mém životě.

Znal jsem se s ní už dříve, než jsme spolu začali chodit. Byla společnou známou s oním zrakově postiženým hochem, s nímž jsem se začal zabývat misií mezi lidmi s postižením. Seznámil mě s ní jednou v restauraci, kam jsme zašli na oběd. Muselo to být někdy, kdy jsem dělal závěrečné zkoušky z latiny, protože mě začala okamžitě, jakmile jsem to řekl, zkoušet. Maturovala z latiny a udělala si z ní státnice. Tehdy ještě trochu viděla, ale asi jako přes zamlžené sklo. Později jsme k ní chodili do práce pokecat. Pracovala jako telefonistka u Pražské stavební obnovy. Tehdy nebyly mobily, a i pevné linky byly dost omezené. Proto se do podniků volalo na centrálu a tam se přepojovalo do jednotlivých kanceláří. Byly to chráněné pozice pro zrakově postižené. Byla hezká, bylo s ní dobře, ale měla jednu drobnou "vadu": patřila k maniňákům. Byla velmi dobře zběhlá v Bibli, měla i jejich misionářské kurzy (Rybáře), ale stále z nás chtěla vyhánět démony. Spolupracovala však s námi, neboť maniňáci by tak akorát všechny uzdravovali. Tahle věc sehraje i v jejím životě určitou roli.

I ona zažila ovšem už tehdy pokrytectví Synodní rady (SR) ČCE. Ta totiž dodnes s oblibou vyhlašuje konkurzy a výběrová řízení na různé pozice, zoufale prosí členy sborů, aby se přihlásili, ale ve skutečnosti už je dávno vybráno. Vždycky pak vybere nějakou vypečenou bytost (viz kauza Prokop!). Typické pro ni je, že se pak snaží odvracet kritiku vyvoláváním špatného svědomí u svých oveček: "výběr kritizujete, ale že byste se o to místo hlásili vy, to ne, co? No jó, církev vám tolik nezaplatí!" Když se však někdo přihlásí, tak je z toho pěkný tanec. Když zase úpěla SR, že by zoufale potřebovali centrálistu/tku, moje budoucí žena, plná víry a nadšení, byla ochotná dobře placené místo vyměnit za hůře placené, ale mezi věřícími. To si ovšem naběhla! Tajemník SR s ní vyrazil dveře: co si to o sobě myslí, SR má přeci "své lidi". Tohleto je dost významný termín v komunikaci se SR dodnes. Záhada je, kdo je ten svůj a kdo nesvůj v té "církvi"! Samozřejmě se centrálistou stal zasloužilý bratr, generální ředitel Pražských mrazíren s počínající Alzheimerovou chorobou, který centrálu nikdy před tím neviděl. Na SR už se pak nikdo nedovolal a její úředníci dostali to, co potřebují nejvíc: klid na "práci". Jen pro úplnost: maninský sbor byl tou dobou stále součástí ČCE, tudíž i moje žena byla její členkou.

Manželka pochází z nevěřící rodiny. Její rodiče byli vůči ní tolerantní, ale první reakcí na její uvěření byla otázka, kde jsme udělali ve výchově chybu? Uvěřila pod vlivem spolužáků z Církve bratrské (CB). Postupně se ale dostala k maninskému hnutí. Původně to bylo pěkné. Je třeba říct, že spíš tam než v ostatní ČCE se našli lidé, kteří jí aktivně pomáhali. Také tam navázala mnoho přátelství, která nakonec přečkala i odchod odtamtud. Velká část z nich ostatně později odešla také. Sama chodila pomáhat osleplým členům, kteří se neuměli sami obsloužit. Ale byl tam i silný tlak na uzdravení. Jednou dokonce propadla i psychóze, kdy všem tvrdila, že vidí, sama tomu věřila, i když to nebyla pravda. Tato (auto)sugesce není v těchto kruzích ničím zvláštní. Chodil jsem tehdy na toulky se skupinkou takových lidí, kde byl mezi námi hoch s jednou nohou kratší. Pajdal vždy daleko za ostatními. Pak najednou demonstrativně chodil daleko ve předu a svěže - prý ho při evangelizaci Dan Drápal uzdravil, prý viděl, jak mu noha dorostla. Do roka ale pajdal nanovo. Tehdy se to ale stalo také mnoha psychotikům, kterým zakazovali brát léky, aby věřili Bohu a ne doktorům. Jejich bludy napřed prohlašovali za prorocké vize, když jim to pak přerostlo přes hlavu, prohlásili je za posedlé démonem. Několik manželčiných přátel skončilo sebevraždou.

Když už se srovnala s tím, že opravdu nevidí, stále jí to někdo předhazoval: to je divné, že ještě nejsi uzdravena, asi se málo modlíš ... Také měl co chvíli někdo pro ni "proroctví", že si kape kapky do očí, že toho má nechat a spoléhat jen na Pána. Sama si vytvořila cosi, co nazvala, ač theologicky neškolená, "theologií kříže", ale s tím jí tito enthusiasti poslali k šípku. Právě tady se naše cesty prolnuly definitivně.

Jak jsem říkal: znali jsme se už déle, ale v té době jsem byl zasnouben. Vždy mi byla sympatická, ale kvůli jejím maniňáckým projevům jsem na ni byl dost opatrný. Moje tehdejší snoubenka před svatbou zjistila, že se k sobě nehodíme. To bylo před tím Německem. Tehdy jsem dlouho neměl chuť navazovat nějaký další vztah, a navíc události doma i ve světě, to mé intenzivní studium a tak, takže když jsem poprvé na Vánoce 1989 zajel do Prahy a ponavštěvoval pár známých, náhodou jsem na ni narazil na Kačerově, ale hledání děvčete my bylo tehdy vzdálené. Přiznávám, že jsem chvíli váhal, zda ji vůbec oslovit. Nestál jsem o porci evangelizace, ale bylo mi blbé kolem ní projít a nic neříct. Tak jsem ji pozdravil a položil zdvořilou otázku, jak se jí daří. Její odpověď "stojí to za hovno" mě ovšem zarazila. Ani ne ten vulgární výraz, který se k maniňákovi také moc nehodil, ale hlavně ten pesimismus. Pro tyto křesťany platí, že špatné to bylo před tím, ale od setkání s Bohem je už všechno jen úžasné. Tak jsme nakonec hodně dlouho poklábosili a někam spolu zašli, aby mi mohla vysvětlit, co se jí na Maninách stalo a že je tak nějak jednou nohou mimo. Tehdy jsem se s ní bavil ještě hlavně kvůli tomu, aby snad kvůli konfliktům s charismatiky neztratila víru, ale postupně jsem zjišťoval, že je to vlastně velmi inteligentní a moudrá žena, která si s tím poradí sama dobře. Ukázalo se ovšem, že si spolu vlastně hodně rozumíme. Nakonec jsme se setkávali denně a když jsem se vrátil do Německa, pořídil jsem si Pichtův psací stroj a vypukla mocná korespondence. Kdykoliv jsem přiletěl do Prahy, hned jsme se sešli, nakonec jsem si jednoho dne řekl, že už nesmím být srab, dal jsem si týden na to, abych se rozhoupal říct jí, že jí mám rád, ale v ten moment mě ona sama předešla. A tak jsme spolu začali chodit. Byla za mnou s kamarády v Berlíně a spolu s nimi nakonec zorganizovala můj přesun do Československa.

Jedna židovská hagáda vypráví o tom, jak zlé je, když se zbožnost pojí s hloupostí: jakýsi zbožný muž vidí topící se ženu, už už by pro ni do té vody skočil, když si uvědomí, že by to bylo nemravné, kdyby se ráchal s cizí ženou ve vodě, a proto ji raději nechá utopit. S takovou hloupou "zbožností" jsme však od té doby byli konfrontováni neustále. I tyto zkušenosti ve mně utvrdili zájem o etiku, o morální důsledky evangelia. Protože nereflektovaná morálka, jak ji praktikují v podstatě všechny církve na našem náboženském trhu, nevede ke svobodě, ale k pitomostem, které se tváří jako zásadovost, falešnému obviňování na straně jedné, a procházení vyložených lumpáren, jako že je to přece to odpuštění. Ježíš  by to nazval cezením komárů a polykáním velbloudů (Mt 23, 24).

H. G. Wiedemann v knize Homosexuelle Liebe (ISBN 3783106575, 9783783106572) poznamenal o křesťanství, že mělo v počátku velký potenciál desakralizovat sexualitu, odnáboženštit. Místo toho ji ještě víc nábožensky zatížila, když se k ní začala stavět negativně. Není to pravda. Wiedemann pouze sdílí běžný stereotyp, kterému neutečou ani odborníci na historii, medievalistiky, ani věřící. Všichni považují za hlavní povinnost věřícího dávat sexualitu do závorky, stavět se k ní rezervovaně. Ale fakticky i středověk byl k sexualitě mnohem otevřenější, jak dokládá mnoho dokumentů. Asexualismus církve přišel spíš s 18. a 19. stoletím. Ve středověku se naopak církev vyrovnávala s gnostickou sektou katharů (čistých - odsud slovo kacíř), která polarizovala duchovní a fyzický svět, a ten duchovní stavěla proti tělesnému. Bezpočet církevních dokumentů se proti tomu ohrazuje, zdůrazňuje, že Bůh je stvořitelem i hmotného světa a tělesné pochody, včetně sexuality, nemají být znevažovány. Dokonce i řeholní řády byly z počátku spíš tolerovány s jistým podezřením. Dokonce ani celibát nemá ten význam, jak si lidé myslí, že by sex kněze znesvěcoval. Spíš šlo o to, aby neměl rodinu, ale to je na jiné povídání. A přece je dodnes křesťanství ve všech konfesích spojováno s onou katharskou polarizací. A zejména v sexu. Ačkoliv už středověké dokumenty označují spojování sexuality s hříchem za blud, a i na evangelické fakultě se o tom ví, přesto, když jsem se o tom jednou mezi faráři zmínil, začala na mě jedna farářka naštvaně řvát, že sex je hřích, že to jí nikdo nikdy nevymluví! Zmatky, jaké mají evangelíci se sexualitou a etikou dokumentuje fakt, že když jsem začal na Evangelické akademii v Náchodě učit etiku, přitočila se ke mně ve sboru jedna sestra a vnucovala mi nějakou knihu o sexu, abych si jí přečetl, abych, až tam budu učit o tom sexu, neříkal nějaké bludy. Když jsem jí řekl, že učím etiku a ne sex, byla z toho celá zmatená. Zkrátka, křesťané jsou posedlí šukem, na nic jiného nemyslí, a celá jejich víra, ano i ta morálka, jsou jenom o tom. A do toho jsme se začali pohybovat po církvi my dva, zatím nesezdaní, ale já byl své budoucí manželce ne jen partnerem, ale i průvodcem. Nevěřícím lidem to celkem docvakávalo, ale křesťánci se nás snažili stále od sebe oddělovat.

Začalo to už druhý den na to, co jsme si jasně řekli, že spolu chodíme. Tehdy se konalo v Hronově jedno z výše zmíněných setkání nevidomých. Tedy konalo. Asi to bylo moc brzy po revoluci a kdysi hojně navštěvovaná akce v tom návalu jiných příležitostí nezabodovala. Přijeli jsme tam jen my dva a pak prapodivná existence, o které se dodnes neví, zda to byl obyčejný bezdomovec, nebo agent StB (počátkem roku 1990 ještě pracovali, jelikož jim nikdo neřekl, že už je StB zrušena). Ten byl ubytován v separé. My s manželkou to měli trochu složitější. Nevidomý člověk potřebuje mít v neznámém prostředí "svého člověka" a tím jsem byl v tu chvíli já.

V první řadě jsme se ovšem museli vyrovnat s prapodivnou zásadou sestry farářky. Manželka trpí zeleným zákalem. Ten je důsledkem zvýšeného nitroočního tlaku. I když člověk nevidí, je třeba ho léčit, protože z něj bolí silně hlava. Dnes už sotva někdo uvěří, jak to bylo před rokem 1990, a ještě dlouho po tom, ale obyčejné věci nebyly, nebo jen po známostech. Manželka nemohla brát běžné léky proti bolestem, ale ty, které mohla, běžně dostupné nebyly. Ovšem dcera farářky byla magistrou a farářka potřebný lék měla. Když jsme přijeli, rozbolela manželku od glaukomu hlava a potřebovala lék. Ale farářka jí ho odmítla dát, protože je proti nadužívání léků. Bolesti hlavy se dají zahnat procházkou na zdravém vzduchu. Ač měla se zrakově postiženými dost zkušeností, vysvětlení, že jde o glaucomovou bolest, prostě nebrala. Hodinu jsme se museli procházet po lesích na Chocholouši a manželka trpět, než se konečně slitovala.

Pak nastal problém s noclehem. Při těchto akcích byli účastníci ubytováváni po rodinách, ale když nikdo nepřijel a akce byla tudíž zrušena, padla i ta ubytování. Jediní, kdo jsme přijeli, jsme se docela pohodlně vešli do fary. Tamten človíček, ten dostal své separé v kumbálu, kam byl sestěhován nepotřebný nábytek a nad ním visela olejomalba náchodské synagogy. Farářka ale nevěděla, kam s námi dvěma. Bylo jí jasné, že budeme muset zůstat spolu, ale současně jí to nešlo pod nos. Nakonec jsme se utábořili na dvou matracích v malé modlitebně. Farářka odešla s alibistickým prohlášením, že ona s tím tedy nesouhlasí. Tím se sama očistila. Naštěstí u toho zůstalo.

Horší to bylo o půl roku později. To už jsem byl zpět v ČSR, ČSSR to už nebyla a ČSFR myslím ještě ne. Tehdy se začaly tyto akce konat po celé republice a v různých církvích. A také se nás zase sešla hromada. Sjeli jsme se do Jihlavy k tamním metodistům. I tam se ubytovávalo po rodinách hodných bratří a sester, ale někteří při tom neměli dost nadělíno v hlavě. My se dostali bohužel k jedněm takovým. Ubytovali nás každého v jiné odlehlé části svého domu. Navíc byl tento dům produktem amatérské architektury, takže například na záchod se muselo přes dvakrát esovitě zalomený špajz, v němž trčely ze stěn police. Pro nevidomého úžasné. Snažili jsme se jim vysvětlit, že musíme zůstat spolu, tím spíš, že se v jejich domě nedá zorientovat, ale byli zcela nepřístupní. Prý mají dvě malé dcery a nechtějí, aby si myslely, že nesezdaní muž s ženou mohou nocovat pohromadě. Za dobu pobytu u nich si tak manželka nemohla ani v noci zajít na záchod. Když jsem se snažil aspoň paní poprosit, aby tedy šla k manželce ona, odmítala se mnou mluvit, zřejmě se bála, že ji chci svést k nějakému hříchu či co.

Jak jsem ztratil církev?

Reakce na mou ženu a mě byly všelijaké. Napřed se ale nezdálo, že by měl být nějaký problém. Pravda, jeden z mých oblíbených profesorů, kterého jsem si vážil, mi najednou řekl: "A vy se budete ženit s tím nevidomým děvčetem? To je od vás ale hezké." Od té doby byl už jen oblíbený. Absolutně nic nepochopil.

Naše svatba byla nejvíc propírána v Holešovicích. Dan Drápal právě triumfoval: vždycky se motal na statistikách, kolik to jeho hnutí má na rozdíl od zbytku církve členů, a teď se chystal odtrhnout, udělat si svoji církev a ČCE tím pokořit. Dokonce jí předvídal brzký zánik. Ovšem nakonec to proběhlo úplně jinak. Samozřejmě většina jeho sboru šla za ním, to bez pochyby. Ale našlo se i několik takových, kterým to přišlo divné. Také tam vybublala různá napětí, zejména mezi vůdčími osobnostmi. Oproti jeho očekávání tak někteří zůstali ČCE věrní. Někdy právě ti klíčoví. A do toho se i moje žena rozhodla přestoupit do klimentského sboru, kam jsem tehdy patřil já. Nechtěla to udělat nějak nenápadně, rozhodla se férově s Drápalem promluvit a vysvětlit mu své důvody. Ale neposlouchal jí. Mlel o tom, že je to krok ve víře zpět, že správně by měla ona přivést mě k nim, protože, když už si nevybrala ve svém sboru, měli by se manželé následovat do toho sboru, kde je to duchovně na vyšší úrovni. Když mu říkala o reakcích jeho i jeho oveček na její postižení, dělal, že nechápe, o čem mluví, že nikdy nikdo neučil, že každý věřící musí být uzdraven, hned však dodal, že je to ale divné, když jiní uzdraveni byli a ona ne. Byl vždycky mistrem v matení pojmů, což ukázal i později.

V rámci uvolňování a otevírání různých veřejných diskusí se i Drápalovi dostalo té cti, že si ho pozvali studenti bohosloví na fakultu k diskusi. Jeden z účastníků (my u toho nebyli, já to znám jen z nahrávky, kterou tam někdo pořídil) mu připomněl náš případ a vytkl mu aroganci a pýchu. Drápal samozřejmě napřed vůbec nevěděl, o čem se mluví, nakonec připustil, že řekl, že je jeho sbor či církev na vyšší duchovní úrovni, ale to není arogance, to je fakt. On ale nikdy netvrdil, že je to objektivní fakt, je to jeho soukromý názor, a na ten má právo, proto mu ho nikdo nesmí vyčítat ani vyvracet. Zároveň ale platí, že si soukromě myslí, že to objektivní fakt je. Když na něj dotírali, aby jim i přes své odmítání dal nějaký důkaz, proč by měl být přechod do Klimenta úpadkem ve víře, nakonec řekl, že uznává, že klimentský farář je zbožný, vzdělaný, ale neuznává Bibli za slovo boží.

Je známo, že maninský sbor měl už tehdy strukturu samostatné církve s vlastními sbory, jimž se ale říkalo skupinky, které byly rozesety po celé republice. Každý člen sboru patřil zároveň do nějaké skupinky, ty měly své vedoucí. Když manželka zvala vedoucího své skupinky na naši svatbu, reagoval slovy: "no, když půjdu náhodou kolem, tak se zastavím". Náhodou kolem nešel. Po letech jsme se s ním setkali znovu. I s ním se stala proměna. To už nebyl drápalovec. Dříve patřil k CB, než ho Drápal přetáhl k sobě. Maniňáci totiž "misionařili" hlavně tak, že přetahovali členy jiných sborů ČCE i jiných církví. Lidi strašili okultismem, čarodějnictvím a satanismem, a z těchto zel obviňovali představitele jiných církví. Tak také Drápal onoho vedoucího skupinky vyhecoval, aby o svém bývalém kazateli z CB napsal pro jejich časopis, že byl okultista. Později, když si Drápal založil svoje Křesťanské společenství (KS), začal zavádět autokratické prvky. Na ČCE kritizoval demokracii = vládu lidu, v církvi ale má být theokracie = vláda boží, rozuměj Drápalova. Vedoucí skupinek a starší nebyli voleni, nýbrž jím přímo jmenováni. Onen si to ale mylně vyložil, že má právo Drápalovy postupy kritizovat. Navíc Drápal, když se mu nahrnuly starosti o samostatnou církev, znejistěl a začal uvažovat o spojenectví s CB. Onen vedoucí mu tam začal překážet. Obvinil ho, že kvůli jeho článku o tom kazateli je jednání o spojení s CB těžké. Navíc maniňáci vždy byli technologicky napřed, už za socialismu si pořídili video. Dnes zastaralá technologie, jasně, ale tehdy se kvůli ní i vraždilo. Maniny několikrát vykradli, takže si museli pořídit nové. Aby ho zase někdo neukradl, s Drápalovým vědomím si ho vzal onen vedoucí raději domů. Najednou ho ale Drápal obvinil, že ho ukradl. Tehdy se rozešli. Postupně znormálněl. Byl velmi sociálně angažovaný, zejména ve vězeňské duchovní službě. Díky nim jsme se setkali s organizací exmaniňáků. Často jsem pak  byl svědkem proměn fanatiků různých extrémních podob křesťanství v normální, fajn lidi.

Jedna věc mi od mého 21. roku trochu komplikovala život. A tehdy podstatně. Dnes už jsem na ní zvyklý.

Jako dítě jsem patřil mezi nejmenší a nejslabší. Ale s dospíváním se moje fyzická kondice prudce zlepšila. Narovnal jsem se, zesílil, a navíc narostl. Měl jsem z toho radost, ale takový rychlý nárůst zdravý není. Některé obratle se nevyvinuly tak, jak měly. Začalo se to projevovat v hrudi, pak mě rozbolela i bederní páteř, a vrcholem všeho byla krční. To se mi stalo po návratu domů, když jsem dokončoval poslední dva semestry bohosloví. Míval jsem samozřejmě potíže najít si občas při sezení na přednáškách bezbolestnou polohu. Ale dokud to bylo dole, šlo to. Jako dnes pamatuji, jak jsme seděli jedno unavené odpoledne na poslední přednášce toho dne, tehdy ještě v Jungmannově ulici, v malé posluchárně. Přednášel Petr Pokorný. Byl vždycky těžký, měl hutné informace, a zdaleka ne tak svěže podané, jako jeho kolega Heller. Já se tehdy právě přeorientoval už na ten Nový zákon, a jeho přednášky doslova hltal (a také knihy). Najednou mě ale rozbolely krční obratle a začala mě třeštit hlava. Potřeboval jsem se zvednout a chodit, ale bylo mi hloupé rušit ostatní. Také jsem nechtěl o nic přijít. Přednáška už měla končit, tak jsem si řekl, že to vydržím. Jenže, když se přiblížil konec, Pokorný řekl, "eh, bratři, vy už po mně nic nemáte, že? Co kdybychom pokračovali? Já jsem zrovna chytnul slinu." A tak to šlo další půl druhou hodinu. Tehdy jsem dospěl k rozhodnutí, přejít z prezenčního studia na dálkové. Už takhle jsem měl špatné dny, kdy jsem musel zůstat ležet, ale teď to začalo být opravdu vážné. A navíc jsme se vzali. Ačkoliv jsem tedy měl končit studium v roce 1991, absolvoval jsem jen kvůli tomu poslednímu semestru až o čtyři roky později. A dodnes si myslím, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí.

S manželkou jsme začali jezdit do její domoviny - první sudetské obce za Mělníkem, do Liběchova. Přestože jsem se pohyboval od malička i v Poděbradském seniorátu, až do té doby jsem neměl tušení, že k němu patří i sbor v Liběchově, že tam vůbec nějaký je! Objevili jsme ho prakticky přes ulici od domku manželčiných rodičů! Hned jsme tam také zašli. Bylo tam komorní, ale srdečné shromáždění. Okamžitě jsme si padli do oka. Když zjistili, že studuji bohosloví, hned mě žádali, zda bych tam nenastoupil. Já jim naopak přiznal, že hledám místo jako diakon (tehdy se ještě neříkalo to pitomé "jáhen". Slovo dalo slovo a od ledna 1990 jsem zde nastoupil, i když SR tím byla napřed zaskočena, protože bylo nepsaným zvykem, že první místo novému kazateli najde sama. Cítili se obejiti, ale nakonec to SR skousla a zaměstnali mě.

Že mě řádně zaměstnali, to ještě neznamenalo, že by mi vypláceli mzdu. Už tehdy jsem měl zpozornět a uvědomit si, že jsem se vydal do rukou šílenců. Ale počátkem devadesátých let byl bordel všude, takže člověk nad tím přimhuřoval oči. Předně někdo zapomněl dát pokyn mzdové účtárně, takže jsem za leden nedostal zaplaceno vůbec. Ani zpětně. Tehdy se nad námi ustrnula Křesťanská služba a to, co jsem měl dostat jako mzdu, mi dali formou sociální výpomoci. Ale ani později jsem plat ne vždy dostal. Když se později stalo, že SR zaměstnala na postu hlavního ekonoma patnáctkrát trestaného podvodníka na útěku před nástupem trestu, nebylo se čemu divit. Tehdy prasklo, že na těchto místech se střídaly leda jaké existence: gambleři, alkoholici, narkomani ... a všichni kradli. Stát se to jednou může, ale ne pořád. Moudrý člověk by se z toho hned poučil. Tady ale ne. Když si k tomu člověk připočítá, jak nesnadné je získat zaměstnání u SR, že tam na všechno mají ty "své lidi", tak už to začíná být opravdu varovné.

Byl jsem trochu napřed. Tehdy nebylo obvyklé mít osobní účet a bohužel byl jediný ústav, který je poskytoval, ale já si ho zřídil. Ten ústav však svého monopolního postavení zneužíval. Například každý úředník měl 24 hodin na vyřízení platby. Bylo zvykem, že tedy všechny peníze, které ten den prošly jeho rukou, nechal uležet na svém účtu. Tím si udržoval vysokou hladinu, ze které se mu počítaly úroky. Zákony na to ještě nebyly, takže to nebylo trestné. Tím pádem převod trval přesně tolik dní, kolika úřednickýma rukama to prošlo! V kombinaci s lajdáctvím mzdové účetní na SR to pak znamenalo, že jsem byl i několik měsíců bez peněz. Mzdy totiž řešila naprosto mimotická ženská, která působila jak na drogách, a asi také byla. Pokud tedy chtěl člověk mzdu dostat, musel kvůli tomu do Prahy, a musel to z ní vylámat. Nám, kteří si ji nechali posílat na účet, však "omylem" zapomínala peníze posílat, neposílala ani výplatní pásky. Jedny celé prázdniny jsme doma žili o chlebu se sádlem, protože na chleba jsme měli a sádlo dostali.

Dnešním lidem, zhýčkaným počítači, je třeba připomenout, že ani banky jimi tenkrát nebyly vybavené. Dnes už někdo sotva uvěří, že vrcholem informačních technologií bylo něco takového, jako mikrofiše. Na obrazovce nenaskakovala žádná nová data, byly tam jen přefocené stavy kont z předcházejícího dne, proto jsem hned bankovní úřednici mohl usvědčit z podvodu.

Když jsem totiž z mzdové účetní konečně vylámal výplatní pásky, šel jsem se zeptat na stav svého konta, ale úřednici jsem je neukázal. Mrkla na obrazovku a řekla, že tam nic nemám. Řekl jsem jí data, kdy byly výplaty odeslány, znovu se podívala, ale zase nic. Teprve tehdy jsem jí ukázal výplatnice, znovu se podívala, a jo, je to tady! Bohužel jsem tehdy ještě neměl úplně zpracované odpuštění a nebyl jsem si jist, zda mám jako křesťan právo udělat slečně průšvih. Dnes bych už kvůli ostatním majitelům účtů neváhal. Byla to normální zlodějka. Ale hned, jak se trh s finančními službami liberalizoval, jsem přešel k jinému ústavu. SR se té zhulené účetní ale nezbavovala dlouho, takže jsem občas pracoval vlastně zadarmo.

Sbor v Liběchově byl v mnoha ohledech zvláštní. Především byl složen ze samých přistěhovalců. V široké diaspoře jsem měl jen dvě tradičně starousedlické obce. Všechno ostatní byli lidé ze všech možných koutů Československa, včetně Zakarpatské Ukrajiny. Kurátorkou byla například slovenská Maďarka. Rád bych někdy něco o těchto lidech sepsal, ale bohužel ne tady, protože to by bylo na mnoho stran vyprávění. Zakladatelem sboru byl bývalý učitel, který si po příchodu do Liběchova z Jižních Čech, veden snad svojí afinitou ke školským zařízením, vyhlédl opuštěnou bývalou matiční školu české menšiny v tomto německém prostředí za sídlo sboru. Mělo to své výhody i nevýhody. Komunistům pod nosem se mu podařilo krátce po puči ustanovit zde samostatný sbor s vlastním farářem. Dělali na něj nátlak, aby školu odevzdal "dobrovolně" jako "dar" státu, že jí je prý víc potřeba na poštu, ale odolal. Byl dost paličatý, což ale nebylo vždy dobře, jako v tomto případě. V době, kdy jsem tam přišel, byl sbor v krizi. Staršovstvo se skoro nescházelo, biblické hodiny a jiné aktivity se nekonaly vůbec a bohoslužby byly občas pro neúčast zrušené. Poslední farář opustil sbor teprve půl roku před tím a seniorát počítal s jeho zrušením. Tedy i tady jsem trochu narazil: někteří seniorátní funkcionáři se cítili být dotčeni ve své ješitnosti tím, že si sbor kazatele proti jejich odhadům přece našel. Ale dostalo se mi i podpory. Jako diakon jsem nemohl působit na sboru samostatně. Mým administrátorem byl mělnický farář a pozdější senior Jan Opočenský. To byla další velice šťastná věc v mém nástupu do duchovenské služby. Byla to vynikající podpora, opora, inspirace a pomoc. Přátelíme se dodnes, i přes náš odchod z ČCE. Mockrát také mojí rodině jeho rodina pomohla. Přijal jsem od něj i spoustu dobrých rad. Hlavně to však byli snad jediní křesťané, kteří si nepotřebovali postižení mé ženy a naše manželství nějak vysvětlovat.

Tou první okolností ovšem byl právě ten nástup na sbor během dokončování studia. Jednak jsem tou dobou ještě dořešoval ty zmatky ve víře a zároveň se učil sborové práci. A to vše bylo rámováno permanentním studiem. Studium se tak i po dokončení fakulty stalo pevnou součástí sborové práce. Tady je třeba se pozastavit nad jednou obsesí evangelického duchovenstva: má neustále pocit, že theologická práce na sbor nepatří. Dokonce to jde tak daleko, že na ETF UK padají opakovaně návrhy na rozdělení studijních programů na praktické a theoretické. Jeden program by připravoval faráře, druhý fakultní knihomoly. Záludnost je právě v tom oddělování theorie od praxe. Už za studií bylo cítit, že pro valnou většinu studentů není fakulta zdrojem poznání, ale jen nutnou překážkou k dosažení duchovenského postu s pochopením, že nějaká taková komplikace být musí, aby se nemohl farářem stát kdokoliv, ale na druhou stranu je pro praxi to studium k ničemu. Ne jen hebrejštinu, jak prohlašoval onen farář. Většina farářů nakonec řekne, že to celé studium k ničemu nepotřebovali. Po zavedení vikariátu v ČCE, kdy adepty farářství vedou mentoři, slýchají na úvod praxe od svých mentorů jejich svěřenci: "zapomeň na všechno, co ses na fakultě naučil". Ale praxe bez theorie není, a obráceně to platí rovněž. Jde spíš o pokus čím dál víc odsouvat akademické theology do gheta. Duchovenstvo této církve si pěstuje obsedantní pocit, že theoretická práce je mařením času. Správný farář totiž nikdy nemá na nic čas. Ani na práci. Ovšem kdyby brali váženě tzv. "Povolávací dekret", zjistili by, že theoretická práce a sebevzdělávání je neoddělitelnou součástí jeho služebních povinností.

Práce na dokončování studia, příprava závěrečné práce na téma "Hodné a nehodné přijímání Večeře Páně" spolu s péčí o sbor mě naučily theorii a studium s praxí propojovat k užitku mého studia i duchovní péči o sbor, navíc jsem tou dobou učil i náboženství v místní polepšovně.

Ale musel jsem se naučit i další dovednosti, která je duchovenstvu jinak cizí: pečlivému plánování a organizaci. Jeden ze zdrojů permanentního neklidu a pocitu přezaměstnanosti je ve skutečnosti chaotičnost. Když naházíte věci do kufru, budete ho mít přeplněný, i když se vám do něj nic nevejde. Když si věci pečlivě srovnáte, dostanete tam i dvoj až trojnásobek toho, co se vám tam nevešlo. Stejné je to i s časem. Bylo mi od počátku jasné, že nemá-li mi sbor v tak zoufalé situaci chcípnout pod rukama, musím o něj intenzivně pečovat. Ale také musím pečovat o své studium a v neposlední řadě o rodinu. To byla právě jedna z těch dobrých rad Honzy Opočenského. On měl velkou rodinu, a na rozdíl od jiných farářů se nechlubil okázale tím, jak ji zanedbává. Řekl mi, že moje rodina je stejný úkol od Boha jako sbor, a že se nemám dát strhnout kecy ostatních farářů k tomu, abych je v tom napodoboval, jak na svoji rodinu pro svoji důležitost kašlou. Ostatně je to i proti Bohu samotnému (1Tm 5, 8 - tzv. Pastorální epištoly význam péče o rodinu u církevních funkcionářů zdůrazňují). Společenský tlak na toto pokrytectví, neustálé předhazování, že je to divné, že mám tolik času, by byly bez takového povzbuzení určitě těžké.

Faráři milují stereotypy. Mají pocit, že jim dávají vševědoucnost, jako ovoce v ráji. Jeden z těch stereotypů je představa, že míra práce na sboru je přímo úměrná počtu členů. Řečeno slovy jednoho farářského, a dokonce seniorského, osla: "na velké sbory chodí faráři pilní, na malé leniví". Ne jen, že si těžko člověk může (až na výjimky, na ty "naše") sbor, kam půjdou, sám vybírat, ale musí jít tam, kde je volno, kde si sednou a kam ho vyšší místa vůbec pustí. "Velké" (tím pádem bohaté) sbory nejsou pro každého, ale jen pro ty, kteří si to prý zaslouží. Potíž je v tom, že na malém sboru má farář málo o koho se opřít. Pokud je poctivý, je dost na vše sám. Čím méně má samočinně fungujících pravidelných aktivit, o to více musí vymýšlet nové přístupy, položit víc důraz na pastoraci, víc se snažit lidi přivést k tou, aby se aktivizovali. Naopak, vím to i z jednoho konkrétního případu, kde farář opustil veliký pražský sbor, protože se tam nudil, protože na velkých sborech je o mnoho věcí postaráno aktivními členy a faráře tam občas k ničemu ani nepustí.

První, co bylo jasné, byla potřeba vnést do sborového života řád. Nesmělo se stávat, že by se lidé nesešli, že by se staršovstva nekonala a podobně. Napřed jsem zavedl pravidelné schůzky starších, a najednou to šlo. Když se vědělo, že vždy ten a ten den v měsíci je staršovstvo, lidé s tím počítali. Stejné to bylo i s biblickými hodinami. Napřed jsem je zavedl opatrně jednou za měsíc, ale lidé v tom měli zmatek, kdy to má přesně být. A tak se konaly každou středu. Paradoxně byly navštěvovanější, než bohoslužby. To bylo ovšem dáno i tím, že jsem oživil činnost v kazatelské stanici. Ke konci mého působení se povedlo i obnovit dvě dávno zaniklé kazatelské stanice.

Začal jsem i chodit po místních školách na besedy. Pochopitelně jsem z toho žádné davy do kostela nepřivedl, ale ziskem je i to, že člověk mladým lidem něco o víře řekne. Kdo ví, jak to zpracují? Zavedl jsem i nástěnku na obecní vývěsce a pravidelně nabízel školám vyučování evangelického náboženství. To se ale vyučovalo jen ve Výchovném ústavu, který byl naproti. Psal jsem o tom i do Českého bratra a měl o tom besedu v Humpolci na pozvání Křesťanské služby (cestou domů jsem našel na Hlavním nádraží v Praze kluka na útěku). Ale lidé v církvi (ne ve sboru!) to nechápali: co z toho budeme jako církev mít, ptali se. Společnost, a to především církevní, byla tehdy prosycena liberálně ekonomickými moudry Václava Klause, a i církev, sbor, chtěli řídit jako firmu: nabídka, poptávka, rentabilita. Že se obchodní a průmyslová logika na církevní život aplikovat nedá, to nikdo nechtěl slyšet.

Před revolucí se hodně volalo po odluce státu a církve. Ale potom si najednou všichni uvědomili, že by to pro církev znamenalo shodit dětské botičky, dospět, a starat se o sebe sama. Církví projela vlna nervozity. Na jednu stranu všichni tušili, že to jednou přijde, ale současně se toho zalekli a snažili se na to nemyslet. Stále jsem slyšel: "raději o tom nemluvme, ani o restitucích církevního majetku. Stát nám to stejně nevrátí, takže bude muset platit, a buďme rádi, že je to tak". Také se mi nelíbil vztah našich sborů k zahraničním partnerům. Většina sborů své partnery, zejména německé, dojila naprosto nestydatě. Mluvil jsem občas o tom, že se musíme už postavit na své nohy a ne všude žebrat, začít pracovat na samofinancování, ale opět jsem slýchal: "přistaň nohama na zemi! Toho nikdy nebudeme schopní, a Němci mají máslo na hlavě, ti budou platit pořád." Současně se ovšem začaly dělat jakési přípravy na odluku, ale hodně zmatené. Motivované víc strachem o koryta, o koryta pro ty správné lidi, než snahou zaopatřit potřebné sbory. Mezi ně patřily pochopitelně takové, jako byl ten můj. Sbory se zalekly, že by se musely starat o ty slabé, a faráři se začali bát, že je jich nějak moc. Ať je hodně kapustičky a málo slimáčků! A tak se rozjela diskreditace malých sborů a současně o sobě začali faráři šířit pomluvy až hanba!

V Poděbradském seniorátu se jeden agilní farář pokusil rozčlenit sbory podle "bonity" na seniorátní zlato, stříbro, nesoběstačné sbory, které je ze strategických důvodů třeba udržet, a dvě kategorie sborů, určených k postupnému zániku: na ty, kterým se sloučení s jiným sborem doporučí (sem spadl Liběchov), a na ty, kterým se to přikáže. Možnosti vzájemné pomoci mezi sbory se vysmál: "no jo, vona ta solidarita je dobrá věc, vždyť zlikvidovala i komunismus." Byla to samozřejmě pitomost, komunismus nedoplatil na solidaritu se slabšími, ale lidem se to líbilo. Dokud ovšem nezjistili, že i jejich sbory jsou považovány za odpad seniorátu. Návrh tohoto faráře přijat nebyl, jen "vzat na vědomí", což se tento snažil interpretovat jako přijetí, ale to mu bylo hned vyvráceno. Přesto napsal do Českého bratra, jak seniorát jeho návrh s nadšením přijal. V jiném článku otevřeně psal o malých sborech jako o parazitech.

Tentýž se také pokusil normovat práci faráře, aby se těm líným ubralo z platu a dalo těm pilným. Kritéria bral z běžného provozu a počtu členů, přitom třeba na přípravu biblické dal deset minut, protože nikdo přece nedělá exegesi, jak se to učí na fakultě, všichni si jen přečtou text a k tomu nějaký komentář. Ale s tím už neprorazil. Ovšem tady začala posilovat v ČCE tendence odporu vůči všemu, co "dělá problémy". To bylo v ČCE prakticky vždycky, ale tady to dostalo jakýsi světonázorový rozměr. Sbory, které byly chudé, byly problém, proto pryč s nimi. Objevovala se velmi bizární tvrzení, jako že sbory, které vznikly v Sudetech, jsou vlastně kořistníky po vyhnaných Němcích, nebo sbory, které vznikly po roce 1948 vlastně musely vzniknout díky kolaboraci s komunismem, a proto pryč s nimi. Byly to právě dost chudé sbory, ale místo zájmu o jejich podporu a oživení přišlo úsilí o jejich likvidaci, aby neodsávaly mízu těm starým, dobrým a velmi často bohatým. Jen pár bohatších sborů si vzalo patronát nad nějakým potřebným. V Poděbradském seniorátu se stalo mantrou, že pomoc slabým sborům je jen prodlužováním jejich agónie. A tak se rozjel program sborové euthanásie.

Aniž bychom si toho včas všimli, odpor k slabým sborům se začal transformovat v odpor k slabým či za slabé považovaným lidem. Na prvém místě vyklíčil v ČCE až odpudivý vztah k lidem starým. Asi proto, že dřív byla víra prezentována, jako něco nemoderního. Na oficiálních fotkách ČCE z oslav 100. výročí vzniku se najde jen málo lidí s pamětnickými rysy. Prakticky jen virilní mladík Svatopluk Karásek tam zastupuje generaci kmetů.

Ale problematičtí začali být i lidé s nějakým postižením. Jako objekt "péče", předmět rozněžňování se nad knihami o utrpení a z toho plynoucí povznášení se, to ano. Ale jinak člověk s postižením děsil vůdčí osobnosti jako potenciální zdroj problémů. Navíc tu byl ten stud, aby si snad někdo nemyslel, že křesťanství je pro postižené, a ne pro mladé, zdravé a silné. Mládí a zdraví začalo být pěstováno jako výkladní skříň církve. Za staré a postižené se církev styděla. Pochopitelně ne jen ČCE. Také, když si církve začaly vytvářet webové stránky, jedna z náchodských církví měla dlouho na úvodní stránce fotku dětí, které radostně vybíhají z nějaké školy, což mělo budit dojem, že takhle mladá je ta církev. Ale já mluvím teď o své bývalé církvi. Zatím co jsem se tedy snažil oživit Liběchovský sbor a zachránit ho před likvidačními plány seniorátu, aniž bych to tušil, sám jsem se se svojí rodinou dostal do hledáčku nerudných "bratří" a "sester", kteří začali naše manželství řešit.

Bývalý sborový dům v Liběchově (2006)
Bývalý sborový dům
v Liběchově (2006)
Jedna z prvních věcí, kterou jsem musel dát do pořádku, byla evidence členů sboru. Jeden podnikavý starší stopil kartotéku, nedával ji ani mým předchůdcům. "Bratře, vy nebudete potřebovat žádnou kartotéku," řekl mi, "já sám vás všude uvedu." Od předchůdců vím, že si tím udržoval kontrolu nad kazateli. Bez něj nemohli dělat nic, a na pastoračních návštěvách ja vůbec nepouštěl ke slovu. Já ale začal využívat počítač a program jednoho učitele na ETF UK. Zadal jsem data z matrik, které ho stopit nenapadlo, dále jsem se lidí ptal, o kom ještě vědí, že je evangelík, a postupně jsem si vytvořil kartotéku vlastní, ve které jsem nakonec měl i pár jmen, o kterých onen ani nevěděl. Když to zjistil, pokorně mi svoji kartotéku vydal. Tehdy jsem zjistil, jak to, že liběchovský sbor vykazoval dvojnásobek členů, než jich doopravdy měl.

Poději jsem zjistil, že faráři na sborech běžně zneužívají osobní data svých známých, kteří k církvi nepatří. I to se tu dělo. Náš starší byl  ovšem rafinovanější. Některé ženy měly například 2-3 karty. Když se vdaly, jejich starou kartu dál vedl, jako samostatnou, když se rozvedly a vdaly podruhé, měl dalšího člena navíc. Krom toho byl zdatný genealog a velice vtíravý, takže se mu z jedné úřednice podařilo vymámit dokument, který mu do ruky vůbec nepatřil: seznam voličů. Z něho si vypsal všechny, u nichž odhalil nějakého evangelického předka, dále nositele typicky evangelických jmen, jako Šímy, Šimsy a tak dále. A také všem posílal salární složenky, mně potom chodily výhružné dopisy od takto dotčených osob. Měl jsem tam praktikující katolíky, či dokonce předsedu buňky KSČM ve Štětí! Jo, a také nerušil karty zemřelých. Dost jsem první rok cestoval po diaspoře a dával to dohromady, kdo skutečně je a není evangelík. Jedna paní byla například mým příchodem zaskočena. Prý už kdysi vystoupila ze sboru, ale tento starší a senior jí osobně navštívili a uprosili, aby nevystupovala, že jí slibují, že nebude muset nic platit a ani za ní nikdo nebude chodit. Tak jsme namístě sepsali její vystoupení ze sboru, protože nač udržovat takovéhle členství? Oficiální kartotéka, prohnaná počítačem, pak odhalila spousty duplicit. Počet členů se mi tak náhle smrsknul na polovinu. A tím nastal další problém.

Když máte odpis členů ve výročních výkazech, musíte uvést, zda to bylo výstupem, úmrtím či přestěhováním, nebo přestupem do jiné církve, ale na rušení falešných členů tam pochopitelně kolonka nebyla. Musel jsem do poznámky uvést, že jde o stav po revizi kartotéky. Bylo ticho po pěšinách, ani náš tehdejší senior mi k tomu nic neřekl a normálně to přijal. Jenže najednou se ke mně začali lísat faráři, kteří doposud netušili, že existuji, a moc toužili si se mnou popovídat, o ženě, že čekáme dítě .... Nakonec vždycky došlo na "praktické rady" staršího kolegy: "víš, odepsat tolik členů najednou, to nejde, to se tak nedělá. Jak by to vypadalo? Prostě, když už se něco takového stane, jeden rok odepíšeš jednu desítku, další za rok a tak dále." Nebyla to samozřejmě jejich osobní iniciativa. Ale senior mi nemohl oficiálně radit, jak falšovat sborové dokumenty. Já se zachoval správně i podle církevních řádů. Ale i tak si, ne na mě, ale na seniora došlápli na SR. Musel do Prahy a vyčinili mu, ať s tím Dvořákem něco udělá. On to pak podle zásady padajícího hovna předal kolegům: pár si jich sezval a dal jim tajnou instrukci, aby "s tím Dvořákem něco udělali" oni. Ostatně pro toho, kdo se spokojí pouze se statistickými přehledy, to vypadalo takhle: než přišel Dvořák, Liběchov = cca 300 členů; nastoupí Dvořák, Liběchov = cca 150 členů. Jaké představy to vyvolá v omezených myslích, to je nasnadě.

Možná právě takové spekulace se stanou o mnoho let později materiálem, z něhož choré mozky uvaří neuvěřitelně stupidní guláš pomluv. Nikomu nedojde, že jsem početní stav ve skutečnosti nesnížil, jen uvedl na pravou míru. Nejde "jen" o poctivost, ale i o praktickou potřebu znát skutečný stav a potřeby sboru, na kterém působím. Celé ČCE by prospělo, kdyby se přestala opájet svými sny, pohlédla pravdě do očí a začala myslet realisticky. Ale právě to je tabu. Pokud kdokoliv upozorní na nějaký problém, hned se zvedne vlna hlasů, které budou kritiku překřikovat, že problém není, naopak, o Vánocích byla krásná besídka. Jestli má někdo problém, je to jen jeho soukromý problém. Že se mi naopak spíš povedlo vrátit k aktivní účasti mnoho lidí, oživit řádný provoz ve sboru, v dosavadní kazatelské stanici, a ještě oživit dvě další, dávno vyhaslé, to už z těch statistik nikdo nevyčte.

Když už se zpětně ohlížím za svým životem v ČCE, musím konstatovat, že v ní bylo vždycky něco divného. Dnes bych to nazval paranoiou. Jak už jsem se několikrát zmínil, vždycky člověk cítil dvojvrstevnatost členství: někteří členové prostě byli "naši". Ti ostatní, no, tak to si musí každý domyslet sám. Asi by bylo na doktorát ze sociologie fungování tohoto spolku propátrat. Tradičně se tato dychotomie vysvětluje vlivem silných, tradičních, rodů a jejich vzájemným soupeřením. Asi tam to někde začíná, navíc posílené tím, že se před těmi sto lety, kdy ČCE nevznikla, nýbrž se slila ze dvou reformačních proudů, slily i klanové spory z obou proudů, a ještě se pustily do sebe. Jenomže tyto rody ve své většině už upadly. Zůstalo jich pár, protože jejich potomkům se za dob komunismu už nevyplácelo trvat na svém členství, anebo jednoduše byli sebevědomější, když nevěřili, tak poctivě přestali s církví komunikovat. Jejich zbytky tím získaly větší vliv, ale současně se cítí ohroženější, zejména vlivem "náplavy" z venčí. ČCE je tradičně nemisijní církví. Není to jen tím, že po Tolerančním patentu směly nekatolické církve za určitých podmínek existovat, ale nesměly rozvíjet svoji činnost mimo rámec svých rodin (jak křesťané v islámských zemích), jak se to vykládá. Prostě těm "našim" to tak vyhovuje. Bojí se "náplavy", že by narušila jejich postavení a následkem demokratické struktury dostala stejný podíl na správě sborů i církve, nedej Bože i přístup do nejvyšších správních funkcí!

V klimatu takové nedůvěry jsem žil vlastně od svých tří let, kdy jsem do kostela poprvé přišel, jen jsem si to napřed neuvědomovat a pak i vědomě přezíral. Jen babička z máminy strany byla z takového helvétského rodu, ale ten do těchto půtek nikdy nevstupoval. Všichni ostatní jsme byli proselyté. A tu a tam nám to bylo dáno pocítit. Na druhou stranu jiným náplavám se s těmi strukturami spojit nakonec daří. Jak, na to jsem nikdy jednoduchou odpověď nenašel. Jisté je, že s vyznáním tohoto spolku to nic společného nemá.

Za časů tzv. "normalizace" to bylo částečně pochopitelné. Církve byly prolezlé udavači a každý podezříval každého. Stalo se mi, když jsem chodil po těch církvích, mluvil jsem s farářem jedné církve a řekl mu, proč jsem přišel a oč mi jde. On se mě ptal, kam se ještě chystám u nich v církvi. Řekl jsem mu to a on se vylekal: "k tomu estébákovi! Tam nechoď!" Já ale nedám na to, co mi říkají druzí, chci se přesvědčit sám. I ten druhý se mě ptal, kde všude jsem už byl. Řekl jsem mu i o tom sboru předcházejícím a i on se vyděsil: "u toho estébáka! Tams neměl chodit!" Tehdy mě napadlo, že jestli jednou praskne, kdo skutečně udává, určitě to bude někdo, o kom to nikdo ani netušil. Když k tomu došlo, skutečně mnozí, kdo byli podezíráni ze spolupráce, se v seznamech nenašli. Zato leckteří jiní ano. Ale k udávání nakonec nebylo nutné podepisovat žádné vázací akty, takže podezření zůstala. Konfidenti byli i mezi chartisty!

Největší bizár se odehrál v mém mateřském sboru. I když jsem nikdy nebyl vedoucím mládeže, vzhledem k mému angažování v době rozkladu mládeže mě tak mnozí vnímali a když bylo něco potřeba, obraceli se na mě. Tehdy sborová sestra páchala nějaký úklid ve sborové kanceláři a požádala mě (za přítomnosti faráře!), abychom s mládeží odnesli nějaké bedny s papírem do sběru. To jsem také ochotně zařídil. Následně mě několik starších vyhmátlo mimo oficiální schůzi staršovstva a obvinili mě, že jsem zlikvidoval sborový archiv. To mě zaskočilo, protože ani nevím, kde sbor archiv měl. Bylo to koncem 80. let, kdy již docházelo k uvolňování a režim sem tam nějakou věc církvím vrátil. Sboru byl kdysi zabrán a zbourán činžovní dům, který sousedil s ÚV KSČ, a starší se obávali, že teď sbor nebude moct nárokovat odškodnění, když se ztratily dokumenty o jeho vlastnictví. Vysvětlili mi, že to byly právě ty bedny, které jsme s mládeží odnesli do sběru. Řekl jsem jim, že jsem nezkoumal, co v nich bylo, že nás sborová sestra požádala, abychom ten starý papír odnesli do sběru, když všichni zaúpěli: "to nevíš ty vole, že je to stará estébačka, že ten její syn (student bohosloví, dnes farář) je tak blbej, že by bez tlaku z StB vůbec nedostudoval?" řekli, jako by snad tato informace byla součástí Apostolica. Jak bych to mohl vědět? Můžu vědět, že sbor zaměstnává jednu ze sester ve sboru, když ji podezřívá, či dokonce obviňuje, ze spolupráce s StB? A i kdyby, mohl jsem za to být odpovědný já, když si ji tam nasadili oni? Ale právě to je něco podivného v klimatu ČCE: všichni tam "něco vědí", rozhodují sice "pobratrsku", ale v jejich nitru se vaří něco jiného. Tahle paranoia mi byla vždy podezřelá. Stalo se mi také, že (jak jsem byl znám svými kontakty s charismatickým hnutím) mi nějaký hoch najednou řekl, že se byl v těch Holešovicích také podívat. Když jsem se ho ale zeptal, co tomu říká, připitoměle se, jako nějaký spiklenec, uchechtl se slovy: "no, to se mě budeš muset ptát trochu chytřeji, jestli ze mě chceš něco vytáhnout." Každý si hrál na odbojáře, každý dělal, že něco ví a nepoví. Ale v podstatě všichni nějak kolaborovali s panujícím režimem.

Ale nyní k tomu klimatu v ČCE. Nebylo to tam tak zlé, jako v jednom baptistickém sboru, kde jeden k druhému nešel na návštěvu, dokud se nevyptal jiných členů sboru, zda nevědí o nějakém jeho hříchu, aby se nepošpinil. Je tam však určitá, velmi vlivná, vrstva do sebe uzavřených lidí. Já si to moc neuvědomoval, nebo snad ani nechtěl připouštět. Byla to moje církev, chtěl jsem, aby byla opravdová, a tohle tam nepatří. Ale zpětně vzpomínám, že byli lidé, faráři i laici, ano, dokonce i jejich děti se tak chovaly, na které se nesmělo promluvit, pokud jste nebyl z "jejich kruhů". Prostě jste někoho třeba jen pozdravili, on se vyplašeně začal rozhlížet, kdo to, co to, co si to dovolilo na něj promluvit, zda se kontaktem s tímto stvořením před ostatními nezkompromituje? O to jde evangelíkům nejvíc: jak co vypadá, působí a co si o tom řeknou druzí. Vzpomínám na velice zbožnou studentku bohosloví, věčně nedůvěřivě zamračenou a odbývající jakékoliv pokusy o rozhovor, jako by se bála nějakého svodu. Dnes je z ní naopak farářka s permanentně nepříčetně radostným úsměvem, ale opět absolutně neoslovitelná. ČCE je zkrátka rozvrstvena do spousty spolků, které k sobě vzájemně přistupují nedůvěřivě, neustále jsem narážel na to, že když se stýkám s jedním, nemohu se stýkat s někým jiným. Proč? Jsem přesvědčen, že ani členové těchto spolků to sami netuší. Pokud chce být člověk plným členem ČCE, musí ho některý z těchto spolků akceptovat. Ale já tohle odmítal, snad jsem ani nechtěl věřit, že to tak je. Pokud jsem na to narážel, vysvětloval jsem si to tím výše popsaným strachem z udavačů. Kdyby to byla ale pravda, muselo by to s pádem komunismu přestat. Ale ono to nabralo na ještě větší síle.

Na liběchovský sbor jsem nastoupil s podmínkou, že dostuduji, udělám si farářské zkoušky (tehdy mohl po studiích člověk nastoupit jako vikář a zůstat jím do smrti, nebažil-li po vyšších funkcích) a nechám se tam zvolit jako farář. Roku 1995 jsem podmínku splnil. Odevzdal práci o hodném a nehodném přijímání Večeře Páně, zvládl všechny chybějící zkoušky na ETF UK. Cesta k farářskému titulu byla poněkud zamotaná, což se mi v pozdější době vymstilo.

Adept farářství musel až do té doby vypracovat práci na nějaké téma. Synodní rada už ale toho měla asi dost, navíc se očekávala změna: po vzoru německých lutherských církví i ČCE zavedla nový model, kdy kandidát na kazatelský úřad napřed musí rok působit na sboru pod vedením faráře - mentora. Na základě mentorova doporučení a osvědčení ve službě, jakož i nějaké té práce, pak SR rozhodla o (ne)udělení dekretu volitelnosti za faráře. Titul vikář tedy změnil svůj význam, proto všichni (a to většina duchovenstva), kteří celá léta fiškusovali jako vikáři, byli vyzváni, aby koukali avancovat na faráře, nebo po zavedení nového řádu klesnou na úroveň diakonů, tedy jáhnů. V tu dobu se tedy Smetanova SR zalekla, že bude zavalena pracemi těchto fiškusů. A tak, když jsem za synodním seniorem došel s žádostí o téma farářské práce, s úsměvem mi sdělil: "bratře, SR rozhodla, že vy, kdo jste dostudovávali jako kazatelé na sboru, žádnou práci psát nebudete, protože jste jich psali při studiu dost a praxi také máte, takže s vámi uděláme jen pohovor". A tak se nás sešla parta čerstvě vystudovaných diakonů na SR, kde nás přivítali hezky ustrojení a usměvaví členové SR, bratří i nějaká ta sestra, mile si s námi popovídali, hlavně o tom, jestli si myslíme, že to studium bylo pro výkon duchovenské služby vůbec nutné, a pak nás vyhnali na chodbu, kde jsme čekali. Dveře na SR mají sice polstrování, i tak jsme zaslechli až na chodbu neskutečný řev, jak tam ti slaďouškové na sebe řvali. Pak to utichlo a šli jsme dovnitř. Po tom řevu jsem čekal, že uvidím zpocené zápasníky s natrženými oděvy a monokly pod očima, ale zase tam seděli ti usměvaví strejcové a tetky a věčně zubící se Smetana nám oznámil, že jsme všichni prošli, a rozdali nám dekrety volitelnosti za faráře. Někdy bych se rád dozvěděl, kvůli komu či čemu tam ten řev byl, ale to už se asi nikdy nedozvím. Někdo odhadoval, že nejspíš kvůli jednomu z nás, dosti nevýraznému nositeli maďarského příjmení.

Tím byla moje podmínka splněna a já mohl podstoupit volbu za faráře. To jsem také udělal, byl řádně zvolen, potvrzen SR, ale zamítnut seniorátním výborem, který mezi tím začal uplatňovat onen neschválený, přesto aplikovaný model, podle kterého mají malé sbory jako liběchovský zaniknout, splynout s nějaký větším a proto už nesmějí mít faráře. Smetana na SR mi sice sliboval, že se postará, aby Liběchov ani po mém odchodu nepadl, ale nevím, jak by to chtěl zařídit. Od počátku šlo o plané sliby a věděli jsme to oba. V ČCE vždy platilo, že slibem nikomu neublížíš. Já tedy splnil podmínku, kterou mi dal seniorát při nástupu na sbor, ale seniorát svou část slibu nedodržel.

Měl jsem tehdy hodně "statečnou" vizi, že bych jako na sboru zůstal bydlet, našel si práci jinde a o sbor duchovně pečoval dál. Nebylo by to nemožné. Už tehdy jsem souběžně učil němčinu na několika školách v obci. Ostatně pedagogické zkušenosti jsem bral už jako student bohosloví, kdy jsem jezdil učit němčinu do Lysolají u Prahy do tamní Osvětové besedy. Nebyl jsem vzdělán, ale pedagogickou a speciálně pedagogickou problematiku jsem sledoval. Takže byla tu i tato možnost. Jenomže se na nás začaly valit domácí tragédie: čekali jsme druhé dítě a přišli o ně, do toho se ukázalo, že tchýně umírá na rakovinu. Po její smrti to tam na manželku začalo padat a tak jsem nakonec, s pocitem, že sbor zrazuji, kývnul na nabídku, kterou jsem už jednou odmítl, kandidovat na půl úvazku jako farář v Bohuslavicích nad Metují a zároveň se ucházet o poloviční místo učitele etiky na Evangelické akademii (EA) v Náchodě. Měli jsme Liběchov hodně rádi, ale tato epizoda skončila a my se posunuli dál. 

Instalace v Bohuslavicích (1997)
Instalace v Bohuslavicích
(1997)

Do těchto končin mě pozval hronovský farář Jaromír Strádal, který místní EA založil. V době, kdy jsem tam přišel, už byl ale na odpočinku v církevním zařízení ve Rzích, kterému se podle nedaleké vesnice říká Tis. Byl to můj spolupracovník z SZP, ale také trochu podivín. Možná dobře tak, protože by se asi nepouštěl do tolika aktivit. Ale jak už to tak bývá, ty byly většinou dost nedomyšlené. Něco jsem o tom napsal i do Evangelického kalendáře pro rok 2002. Tady to rozmazávat nebudu. Jen tolik, že už v Liběchově jsem věděl, že v náchodské EA něco smrdí, že jsou tam problémy s ředitelem, ale to mi Strádal zamlčoval. A zamlčoval mi i jiné věci, takže jsem tam z počátku lítal jako trdlo v pytli.

Jednání na EA bylo pozitivní, měl jsem se dostavit k podpisu smlouvy. Strádal řekl, že mě tam dovede. Místo na EA mě ale odvedl na Městský úřad k jakémusi úředníkovi, že tam mám na půl úvazku nastoupit. Ten úředník o tom na rozdíl ode mě něco věděl, ale bylo mu to blbé, protože to něco, co si dohodli, nějaké místo pro mě, už neměli. Já na to koukal jak blázen, protože jsem měl nastoupit na EA a ne na MěÚ. Strádal na mé otázky jen odsekl, že je to jen prozatím, než se to vyřeší na EA, a jeli jsme zpět na bohuslavickou faru, kde jsme se zatím zabydlovali. Za pár hodin přijel nanovo, že už se to vyřešilo, a tak jsme nakonec na tu náchodskou EA dorazili a smlouvu podepsali na dobu neurčitou. I to sehraje později fatální roli.

Když jsem tam nastoupil, kde kdo se mnou spojoval různá očekávání. Někteří, že se mi povede tehdejšího ředitele odtamtud dostat, jiní, že mu naopak pomohu situaci ustát. Byla to jiná doba, studovali tam ještě studenti zakladatelé, kteří ke škole víc lnuli. A proto se jich podivné kroky ředitele dotýkaly osobně. Ale SR klasicky nechtěla o žádných problémech vědět. Já jsem nebyl hotov s tím, na kterou stranu se dát. Vždy se napřed důkladně se vším seznámím, než někomu uvěřím. Ale že je ředitel divný, to jsem cítil už od prvního vstupu do EA. Ty divné šachy s mým nástupem má podezření jen posílila. Ovšem stále jsem nevěděl, co se to tam vlastně doopravdy děje. Nastoupil jsem ale hned na začátku jarních prázdnin, takže jsem vlastně týden neměl se školou kontakt a mohl se věnovat nástupu na bohuslavický sbor. A zatím si ředitel podtrhl svoji židli pod sebou sám. Pokusil se totiž neslanosti nemastnosti vedení zřizovatele zneužít a školu si převést do soukroma. A bylo by se mu to podařilo, jenže agilní sekretářka se zástupkyní ředitele (která dostala mezi tím výpověď), to jely do Prahy řešit. Tam sice vítězily tendence raději mu tu školu nechat, ať se zbavíme problémů, ale obě ženy podpořily menšinu těch, kteří spíš z ješitnosti než ze zodpovědnosti nechtěli ustoupit. A tak jsem po prázdninách nastoupil do školy, kde už ředitelkou byla ona vyhozená zástupkyně, a kde vládla nadšená atmosféra, jaké vznikají po vyhrané revoluci.

Bohuslavický kostel a modlitebna (2005)
Bohuslavický kostel
a modlitebna (2005)
Pokud jde o bohuslavický sbor, tak tam to bylo celkem fajn. Věkový průměr ne o mnoho nižší, než v Liběchově, ale v lepší kondici. Byl víc homogenní, ne tak diasporní, ale až na nesourodou kazatelskou stanici v Opočně, hodně tradiční. Spousta věcí tam jednoduše fungovala, ačkoliv to stálo na velmi starých lidech. Dokonce i náš příjezd byl velmi milý. Zatím co do Liběchova jsme se museli pracně nastěhovat a celou faru upravit a vybavit, když jsme přijeli do Bohuslavic, bylo vymalováno, zatopeno, náš nábytek rozestavěný tak, jak jsme ho chtěli mít, ačkoliv nikdo ze sboru o tom nevěděl. A čekala nás i večeře: jak jsme později zjistili, bohuslavické párky byly pojem po celém kraji! Sbor měl dokonce i dva předčitatele, varhaníka a i v kazatelské stanici varhanici. Oba muzikanti byli na velice špičkové úrovni. Vzpomínám, jak jsem varhaníka, bratra Šitinu, pochválil za jeho hru, a on to skromně odbyl: "ne, ne, já moc hrát neumím. Jen na akordeon, saxofon a trochu na klarinet." Později jsem zjistil, že hrál v jednom big bandu. Na akordeon hrál i bratr Bednář, kurátor a předčitatel. Ten také četl vždy ohlášky, a připravoval se na to svědomitěji než leckterý farář na kázání. Rozhodně nesmím zapomenout na druhého předčitatele, bratra Černého, který byl velmi svědomitým účetním sboru. Jejich aktivity bylo potřeba, protože jsem zde byl jen na poloviční úvazek, i když ta polovičatost spočívala jen v tom, že jsem jednou měsíčně nekázal. Bohoslužby i biblické se tu konaly pravidelně, s průměrnou návštěvností okolo 20 lidí ve sboru i v kazatelské stanici. A tak jediné, co jsem zde zavedl, byly biblické hodiny v opočenské kazatelské stanici.

Měl však i něco společného s Liběchovem, a to sice to, že i on už byl svým seniorátem odepsán. To, že měl svého faráře, byl důsledek paličatosti bratrů Strádala a Bednáře. O tom jsem neměl z počátku ani tušení. Na rozdíl od seniorátu Poděbradského to ale v Královéhradeckém skousli. I tady byl však problém s kartotékou. Farář, který ji dostal po odchodu mé předchůdkyně na starosti, mi ji nikdy nepředal a čert ví, kde vůbec skončila. Onen kolega mi ji chtěl předat ne jen tak, že mi ji někde mezi dveřmi strčí do rukou, chtěl, aby to mělo štábní kulturu, ale za celých 10 let, po která jsem tam působil, si nenašel čas. S tím už jsem si však poradit uměl, takže brzy jsem měl v počítači kompletní kartotéku svoji, dokonce jsem se dostal i přibližně na stejný počet členů, jaký sbor udával, takže problém s odpisy členů nenastal.

První kontakt s kolegy v seniorátu byl také skvělý. Že od nich jednou zažiju hnusný podraz, to se nedalo z ničeho vyčíst. Dokonce nás kontaktovali hned po první noci strávené na faře, že je pastorálka, ať přijdeme (tehdy jsme byli tři) na oběd. S některými jsme se začali i blíže kontaktovat. Avšak krátce před tím po ročními vikariátu v Hořicích nastoupil do Hronova nový farář, Michal Kitta. Právě od něj začalo vycházet veškeré nepřátelství ne jen vůči mé osobě, ale dokonce i vůči mé rodině. Bylo to podivné. Skoro nikdy jsme neměli rozepře názorové či něco podobného. Stal se osvědčeným věšákem na funkce v seniorátu, velmi rychle konseniorem a z této pozice měl na starosti i EA. A právě v této pozici mi najednou šel po krku jak satanem posedlý. Dokonce jsme fakultu ukončili stejně, ačkoliv on nastoupil později. Neznali jsme se, na fakultě jsme se míjeli, jen jednou mi ho jeho první manželka představila na chodbě jako svého nastávajícího. Takže ani z minula mezi námi nemohlo být něco v nepořádku.

Na EA jsem učil z počátku, a potom hlavně, předmět, který měnil název: začal jako "křesťanská výchova", v době, kdy jsem nastoupil, "etika", později "křesťanská etika" či "Křesťanství - křesťanská etika". Nikdy to ale nebylo "náboženství", což je pro další události důležité. Ať už se předmět nazýval jakkoliv, vyznačoval se vždy jednou věcí: neměl žádný obsah, žádné (jak se tehdy říkalo) "osnovy". Dnes by se řeklo cílové kompetence nebo tematický plán. Tehdy byl chaos i ve školství, takže to celkem prošlo. Když jsem se však ptal na SR, co se od předmětu očekává, dostal jsem oficiální odpověď: "to je jedno, něco jim tam povídej, hlavně, ať se jim ve škole líbí!" Také od děcek jsem dostal dost divné informace o tom, jak celá výuka až do té doby probíhala. Prý tam něco někdo vepředu plácal a oni si zatím dělali úkoly na jiné předměty. Vyučující se tam měnili jak ponožky, většinou místní faráři, protože všichni s oním problematickým ředitelem přišli do konfliktu, a buď (jak je u horkokrevných farářů zvykem) práskli dveřmi sami, nebo byli vyhozeni. Někteří z vyučujících si se studenty jen povídali, jeden je učil hebrejské písně. Mnozí považovali za skvělou náplň békat s kytarou s převážně nevěřícími studenty vyznavačské písně; za jejich mládí to přece fungovalo. Někdo, kdo si rozšiřoval kvalifikaci studiem psychologie, si na studentech zkoušel psychoanalýzu, jiný jim zase předčítal své povídky, jeden starší farář jim prý "něco vyprávěl o nějakých ovečkách". Když jsem se ptal studentů na hodnocení za takových podmínek, tak prý většinou dostávali od toho starého faráře jedničky, jen tak, pouze jedna studentka trojky, protože "se s ním furt o něco hádala." Ještě větší gag mi vyprávěla paní ředitelka, která jako zástupkyně ředitele vytkla jednomu z mých předchůdců (předčitatel povídek), jak u něj mohou mít všichni žáci jedničky, odpověděl jí, že "pro dobré je to odměna a pro ty špatné je to výraz mého hlubokého pohrdání." Formálně jsem tehdy pedagogické vzdělání neměl. To jsem si zajistil až po svém nástupu. Ale už tehdy mi bylo jasné, že takhle to dál nejde. A měl jsem to i theoreticky promyšlené. Mým prvním úkolem tedy bylo, dát tomu předmětu nějaký obsah a řády, tak, aby byl i pro nevěřící nebo jinověrce něčím přínosný, rozhodně žádnou věroučnou nalejvárnu, protože školní předmět určitě není vhodným prostředkem k misii. Už proto ne, že učitel má nad žákem jistou moc. A po tom, čím tento předmět byl před tím, naučit studenty, aby ho začali brát vážně, ne jen jako příležitost dělat si něco jiného. Aby to nebyl jen takový marx-leninismus na křesťanské škole. Snažil jsem se kvůli tomu vyvolat i jednání se SR, ale ta veškeré mé pokusy ignorovala.

Musel jsem napřed na druhé pololetí, kdy jsem v roce 1997 nastoupil, vytvořit na hlavní můj předmět i na ostatní, které jsem učil, nějaký provizorní plán, a pak přes prázdniny celou koncepci, kterou pak škola nechala schválit na MŠMT. S tvorbou vzdělávacích programů jsem měl zkušenost už z Liběchova, kdy jsem při přípravě hodin náboženství vycházel z katechetického díla Clause Wegenasta, které bylo postaveno na kategoriální didaktice pruského pedagoga Wolfganga Klafkiho.

Atmosféra v církvi byla čím dál napjatější. Evangelíci se čím dál víc dělili na ty, kteří vážnost situace v církvi a společnosti nechtěli brát vážně, a ty, kteří hned sahali k sekernickým řešením. Jedni pořád říkali, že žádná odluka nebude, že pro stát je výhodnější dál farářům platit platy, ale fakticky už se začala celá církev připravovat na budoucí odluku. Ale ne zodpovědně, nýbrž vyděšeně. Každý usiloval o to, aby hlavně pro něj dopadlo všechno dobře. První náznaky, že není nic jistého, nastaly v době Zemanovy vlády, která se, v čele s ministrem kultury Dostálem, snažila nahnat body u veřejnosti proticírkevním vystupováním. Především ministr Dostál zjistil, že stát sice musí farářům platit platy, ale už ne jiným církevním zaměstnancům, tedy vůbec ne vedení. A navíc jej prý nic nezavazuje ty platy valorizovat.

Ve většině církví zavládl lehkověrný optimismus, ale ČCE se výjimečně zachovala realisticky: zřídila personální fond. Každý sbor, který měl faráře, musel od té doby odvádět určitou částku jako příspěvek na jeho plat. Tomu neunikl ani sbor, který faráře neměl, protože se musel podělit o příspěvek se sborem, jehož farář ho administroval. Na jednu  stranu to hodnotím jako rozhodnutí prozíravé. Ale bylo motivováno pouze snahou nahrabat finanční polštář. Chyběla tomu péče o slabé. Tady platilo Hitlerovo, že "slabé je třeba odseknout". Je třeba si uvědomit, že už tak podle počtu členů sbory odvádějí tzv. repartice - poplatky na chod seniorátu a ústředí. Vedle toho odevzdávají povinné i nepovinné sbírky oběma nadřazeným instancím. K tomu si platí veškerou režii a údržbu. Takže pro malé a chudé sbory, které jsou obětavě financovány důchodci (srv. Mk 12, 41-44!), to začalo být likvidační. Nezapírám, že liběchovský sbor (který mezi tím sloučili s jiným, osekali bohoslužby, takže lidé zapomínali chodit, někdy zapomněl i farář, až byl nakonec zrušen, budovu plundrovali bezdomovci, pak ji jako ruinu koupila od církve dcera jednoho církevního funkcionáře) by to určitě neustál. Tedy bez pomoci jiných. Ale právě o to šlo nejvíc: aby nám neperspektivní sbory, plné důchodců, nezůstaly viset na krku. Jeden farář se sklony k evangelikalismu a horlivý pěstitel osobní zbožnosti, když se zase mluvilo o potřebě mezisborové solidarity, si posteskl: "to je hrozný, jakmile si nějaký sbor pomůže k penězům, už se ho o ně snaží jiní připravit."

Nakonec tedy v podstatě celá církev přijala představu, že chudé a neduživé bude třeba pro další přežití církve utratit. To především zahrnovalo péči o "perspektivní" sbory. Hlavně o ty, kde je mládež. Mládež se stala předmětem kultu. Na jednom venkovském sboru se dokonce stalo, když se, jak už to tak bývá, veškerá omladina vydala na studia do Prahy, že místní farář, který vlastnil byt v Praze, opustil sbor a přestěhoval se do Prahy. Natvrdo řekl svým starším, že sbor se musí o sebe postarat sám, protože oni představují minulost sboru, ale ta mládež je budoucnost, proto se musí postarat přednostně o ni. Kdyby existovala v ČCE spolupráce, správný postup by byl, nasměrovat mládež ze sboru do některého z mnoha sborů pražských. Jenž ouha! Co kdyby mu tam pak zůstali! To by si zářez na pažbě mohl udělat jiný kolega. A tak to ne!

ČCE má stavební fond, tzv. Jeronýmovu jednotu (JJ), na kterou se také odvádějí ze sborů vysoké částky. Ten je svým statusem určen pro pomoc právě chudým sborům. Jenomže se začaly ozývat hlasy, že je to plýtvání, že pro budoucnost církve by bylo lepší, kdyby se podpořily ty silné a zdravé, kde se to daří, a ne nějací důchodci na venkově, kde to stejně padne, protože mladí evangelíci odcházejí z venkova za prací do měst. Nastala fatální situace, kdy chudé sbory platily na JJ, ale pomoc dostávaly bohaté!

Nad Ježíšovými předpověďmi ukřižování a zmrtvýchvstání v synoptických evangeliích najednou všichni začali jakoby nezávisle objevovat, že to vlastně není o kříži, ale o zmrtvýchvstání, o úspěchu Ježíšově, a ne o neúspěchu v tomto světě. Že theologie kříže byla omyl, jímž si chtěli theologové omlouvat svoji neúspěšnost, teď si plivnem do dlaní a to by v tom byl čert, abychom to tady nepřeválcovali. Takové pojetí bylo donedávna příznačné pro drápalovské a podobné kruhy a bylo ČCE kritizováno. Najednou se stalo mainstreemovou ideologií. Pochopitelně, když se někde "nedařilo", obrátilo se to proti takovému sboru a jeho faráři: je to z lenosti a pohodlnosti. Že jsou i objektivní důvody, včetně toho, že je třeba znovu promyslet sám obsah víry, protože pro svět, v němž žijeme, je to už málo přesvědčivé, ale také, že na venkovských sborech zůstali důchodci, protože ekonomicky aktivní lidé nacházejí práci spíš ve městech, na venkov se pak vracejí na důchod, že tito důchodci tu církev donedávna táhli, to nikdo nechtěl slyšet. ČCE důrazně odmítala jakoukoliv theologickou reflexi, jakož i zorientovat se v démografických přesunech a jejich důsledcích. Povolenými tématy k diskusi jsou jen neustálé úvahy o tom, jestli se mají v kázáních používat taková či onaká slova, jak udělat bohoslužby zábavnějšími a zda hrát na varhany nebo na kytaru. Ještě horší je, že nebyla ani ochotna zabývat se reflexí své minulosti.

Sbory začaly s celým  podpůrným systémem vyčůrávat. Jen v našem seniorátu došlo k několika takovým případům. Asi nejkřiklavější bylo, že jeden sbor prodal kostel v kazatelské stanici, čímž získal příjem v řádu milionů, který ale do svých příjmů nezaznamenal, protože současně žádali o pomoc z JJ a báli se, že s takovým příjmem by neměli nárok. Potom, když to prasklo, se vymlouvali, že to omylem zapomněli zaznamenat. Ano, Billu Gatesovi by se takové opomenutí stát mohlo snadno, ale evangelickému sboru v Čechách? Na jiném sboru se pustili do stavby nového sborového domu, ale nevyhovujícího starého se odmítali vzdát, žádali však pomoc od církve. Napřed vykalkulovali stavbu na 4 miliony, ale nakonec se to vydrápalo na milionů 15. Když se jich náš účetní ptal, jak to chtějí splatit, řekli mu, že je to jedno, "von už to někdo zaplatí, hlavně že je vůle stavět!" Titíž, když jsme sháněli peníze na údržbu našich budov, nám radili, že se to dělá tak, že napřed napíšeme nižší částku, pak to zvedneme a zadlužíme se, JJ sice bude prskat, ale nenechá nás v tom. Když to bratr Černý na staršovstvu povídal, lekl jsem se, že to tak budou chtít opravdu dělat, že se s nimi dostanu se svými morálními argumenty do konfliktu. Ale bratr Černý rovnou zakončil s tím, že pokud by šel sbor touto cestou, on jako účetní končí. A to odmítnutí bylo jednomyslné. Byl jsem na naše straší opravdu hrdý.

Vyčůrávat začali i faráři. Dnes tato církev začíná pociťovat nedostatek ne jen kazatelů, ale vůbec lidí, ochotných jít bohosloví studovat. To má samozřejmě konsekventní dopad na samu ETF UK. A tak dnes skuhrají, aby se lidé nad tím zamysleli a poslali své děti studovat, že přeci udělali dost pro zatraktivnění farářského povolání. Je to licoměrnost, protože tehdy to bylo naopak, a dodnes se nic nezlepšilo. ČCE ostatně vždy lidi od farářování odrazovala, navíc sbory často už při přijímání nového faráře řeší, jak se ho budou zbavovat, kdyby se jim nějak znelíbil. Už když jsem začal studovat bohosloví, jsem narazil v chlebském sboru na podobný problém, ačkoliv bych sotva byl ochotný jít na sbor, kde mě všichni znají jako malého špunta. V tom sboru dožil jako vysloužilý farář můj děda ve sborovém objektu. Můj nástup na fakultu byl provázen úmrtím babičky, která tam také, jako vdova po faráři, dožívala. Brali jsme jako samozřejmost, že naše pobyty tam končí a začali objekt vyklízet. Ale starší sboru uprosili mé rodiče, abychom tam jezdili dál a starali se o ten objekt, protože naši za něj platili a ještě tam pečovali o park okolo modlitebny. Přistoupili na to, později se tam nastěhoval i můj bratr, ale sbor odmítl podložit tento vztah smluvně. Vše jen na "dobré slovo". Starší byli ochotni smlouvu vystavit, ale tehdejší kazatel na staršovstvu řádil, že v žádném případě: "dali studovat svýho nejmladšího bohosloví, starší by tu bydlel, to oni se nám sem chtějí nasadit, ještě by se nám sem pak ten mladej nasadil jako farář!" Argumentace totálně nesmyslná, ale vyjadřuje onu misanthropii, která je pro ČCE příznačná. Ta se farářů týká nejvíc: sami jsou misanthropové, ale současně jsoum svými sbory přijímáni s nedůvěrou, protože jsou většinou "náplava".

Za těchto okolností, a ještě s onou politikou ořezávání slabých sborů, protřelejším farářům došlo, že budou ubývat kazatelská místa a začne o ně mezi faráři rvačka. A ta opravdu začala! Jedna generace vikářů například byla pověstná tím, že když o nějakém kolegovi zjistili, kam míří, hned mu to tam šli nějak polepit. I jinak bylo běžné, když na nějakém sboru kandidovali nějakého faráře, hned dorazil od jiného kolegy dopis příslušnému staršovstvu: "nepíši z osobního nepřátelství, naopak, jsme s tímto bratrem velcí kamarádi, ale z principu považuji za svoji povinnost upozornit Vás, že z toho a z toho důvodu není pro Vás vhodným kandidátem." Ne že by měl na to místo sám zálusk, ale prostě taková potřeba zaškodit, preventivně pročesat zástup možných budoucích konkurentů.

Je ovšem jistá kategorie farářů, kteří jsou, Bůh sám ví proč, VIP. Ti mají jisté, že místo vždycky seženou (často mají i postranní ekonomické aktivity). A jsou si toho vědomi. Proto se pustili do ořezávání přebujelého duchovenstva, neboť bylo jasné, že ho má ČCE násobně víc, než kolik je s to v případě odluky uživit, systémově. Právě zneatraktivňováním takového zaměstnání. Je to nebolelo, protože oni své jisté měli. Předně kdosi rozšířil po ČCE blud, že na smlouvách na neurčito je něco nemravného, přežitek z dob socialismu, že už se nikde nedávají. Je to vyložený nesmysl - například úvěr nebo hypotéku vám nikdo nedá, pokud takovou smlouvu nemáte, a tento finanční trh se ještě nezhroutil. Ale v ČCE se běžně věří volovinám. Brzy došlo na omezení funkčního období faráře jen na 10 let, nedávno dokonce na 5 a na 3 roky! Farář, který není v kategorii VIP, tak neměl nic jistého a s ním i celá jeho rodina. Aby toho nebylo málo, usnesl jeden synod, že pokud vezme farář 100% úvazek jinde, jeho dosavadní místo automaticky zaniká. Je to nesmyslný článek, odporující pracovnímu právu, který ani nevzal v úvahu, že mohou být i částečné úvazky. Jednoznačně je patrné, že se určitá skupina farářů bála, že by si nějací jejich kolegové ještě někde přilepšili. Samozřejmě přilepšit si chtěli i VIP faráři, třeba jako 100% faráři + ředitelé střediska Diakonie. Pro ta ředitelská místa se tedy vytvořily úvazky na 99%. A takových fíglů se pak dělají po ČCE spousty. Pochopitelně nezůstalo jen u války každého s každým, nýbrž vznikaly koalice lidí, vzájemně si pomáhajících proti zbytku evangelického světa, které vycházely z těch výše popsaných vazeb. V jednom seniorátu dokonce jistý farář, přesvědčený o své výkonnosti, usiloval o získání souběžných stoprocentních úvazků na polovině sborů svého seniorátu!

SR to popírá, vždyť je sama založená na takovém VIP spolku. Ale zatím co jednomu faráři může zlomit vaz, že neměl pod talárem zapnutý manžetový knoflíček, procházejí jiným i vyloženě kriminální činy. Spousta farářů například sborové peníze prolévá svým účtem. I když je to proti zákonu i vlastním řádům církve, sborové peníze často spravují členové farářovy rodiny. Jeden VIP farář musel opustit sbor, když se zjistilo, že užil sborové peníze na soukromé účely, ale přešel jen do sousedního seniorátu, do sboru, který byl dřívějšímu tak blízko, že jeho děti ani nemusely změnit školu. Jiný už jako bohoslovec měl potíže s podvody a s obtěžováním děvčat. Napřed místo na sbor šel do YMCA, ale i tam ho kvůli obtěžování děvčat vyhodili. Šel tedy na sbor, i když už tohle mělo být pro církev varující. Tam z jeho sklonů, o nichž vedení rovnou řekl, že si nemůže pomoct, byl takový průšvih, že to bylo i v novinách! Ale bez problémů šel na jiný sbor, kde působil plných deset let. Pak prasklo, že i tam děvčata obtěžoval. Dostal distanc od farářování, ale pouze na šest let! Nikdo nechápe, proč ne natrvalo? A takových případů řádění VIP farářů, které SR kryje a ochraňuje, by vydalo na román. Různé formy konkubinátu, opouštění starých manželek ve prospěch mladšího modelu a jiné podobné je dnes pro faráře této církve naprosto běžné, tedy pro některé. Bere se to "s pochopením".

SR údajně do volby faráře nezasahuje, ale stačí si přečíst pozorně řády ČCE, aby člověk pochopil, že tvrzení, že si sbory volí faráře samy, je nesmysl. Z volby faráře se stal velmi složitý proces, protože i právní postavení faráře, jako zaměstnance, je nevyvážené. Volí si ho sbor, místem výkonu práce je sbor, ale platí ho a zaměstnává SR, ačkoliv smlouvu také podepisuje se sborem. Navíc se zodpovídá z výkonu práce ne jen staršovstvu a SR, ale také příslušnému seniorátu. Čí je tedy zaměstnanec a kdo je mu nadřazen, je zcela nejasné. Ale i SR a seniorát chtějí mít na volbu vliv, protože by to bylo přece nezodpovědné, nechat sborům při volbě faráře ruku volnou úplně, že. Takže je to nakonec tak, že staršovstvo sestavuje kandidátku, kterou mu musí SR a seniorát schválit. Protože se v minulosti ukázala neschopnost sborů formulovat pracovní smlouvu, musí být tudíž s každým kandidátem sepsána smlouva předběžná, pokud je kandidátů víc, s každým musí být sepsána předběžná smlouva individuálně. Volba může proběhnout, až když nadřízené složky kandidáty i smlouvy odsouhlasí. Ty však nejsou povinné kandidátku schválit, takže ani nemusejí uvádět důvod, proč někdo schválen nebyl! Volebnímu shromáždění musí být předložena kandidátka i se zněním případných smluv. To je samozřejmě tím těžší, čím víc kandidátů je. Mnohá staršovstva tudíž raději dělají jednomístné kandidátky, jako za socialismu. A z toho se vyvinulo přesvědčení, že kandidátka jednočlenná být musí. Zase, je to úplný nesmysl, ale věřit mu je jednodušší, než si to v těch řádech přečíst. Výsledkem je, že volební sborové shromáždění nakonec odmávnou kandidáta, kterého jim staršovstvo, seniorát a SR předloží. Stane se občas, že někdo zvolen není. Ale pokud má na něm některá z výše jmenovaných instancí zájem, neznamená to, že se farářem na tomto sboru nestane. Vím minimálně o jednom pražském sboru, kde nebyl kandidát zvolen, přesto se nastěhoval na faru, byla s ním podepsána smlouva, a příští neděli už tam jako farář kázal. A zůstal až do penze. Nikdo neví, jak k tomu došlo, ale nikdo se o to ani nezajímal. V ČCE se vždy zatnou zuby a jede se dál. Podobné to bylo s farářem, na kterého praskla nevěra. Musel opustit sbor, kde působil, ale protože byl VIP, kandidoval hned na jiný. Tam o jeho poklesku věděli, proto ho kandidovat odmítli. Napsal jim kvůli tomu dost sprostý dopis. Příslušný seniorát pak onomu sboru další kandidáty neschválil, takže zůstal neobsazen. Onoho faráře si pak zvolil jako seniorátního faráře seniorát a hned jej pověřili správou neobsazeného sboru. Dveřmi vyhozený farář se jim tam vrátil oknem. Kurátor sboru na protest ze své funkce kvůli tomu odstoupil.

Farář, který nastoupí na velký sbor, musí nadto počítat s tím, že jeho volba byla vítězstvím nějaké frakce ve sboru, ty ostatní mu to pak dají různými intrikami sežrat. Táborský sbor takhle dostal svého nového faráře brzy do blázince. Má to i svůj technický termín, říká se tomu "vyštípávání". Znepříjemňování farářovi a jeho rodině život. Ti VIP tomu zpravidla čelit nemusejí, ale když, snadno si najdou sbor jiný. Po těch všechno steče, proto to i podporují. Souhrnně: toto všechno dělá z farářování ne jen velmi neatraktivní podnik, ale hlavně otvírá otázku, zda to je ještě Zákon Kristův, čím se tento spolek vlastně řídí? ČCE někdy vystupuje v prkotinách velmi zásadově, ale tyto podstatné úchylky od řádů Božích bere s "bratrskou shovívavostí" (Mt 23, 24). Bylo to tak přece vždycky, jsme jen lidé.

Tento trend se v ČCE vyvíjel. Původně byl motivován, nebo se tak alespoň tvářil, theologicky: představitelé soupeřících frakcí se alespoň snažili předstírat, že bojují za nějakou podobu křesťanství. I to byla hloupost, ale alespoň v tom bylo vědomí podstaty. Pozdější souboje se už vedly jen o koryta, výhody a moc. Jaké výhody, když ČCE je tak malý podnik? Někdy víc psychologické. Je ale třeba mít na paměti, že čím menší je kupka hnoje, tím větší se zdá být kohout, který na ní kokrhá. Dále ale bude řeč o finančních tocích, které jí procházejí. Nejde jen o dary a příspěvky členů. Hlavním finančním zdrojem jsou dary sesterských církví v zahraničí. Být u správy těchto toků je samozřejmě zajímavé.

ČCE je těžce zakonspirovaná. Běžně se to vysvětluje staletími pronásledování předků ze strany katolíků, později zase komunistů. V demokratické společnosti se z toho však stává už jen morálka zločineckého gangu. SR a vůbec celá ČCE si udržuje stále pocit ohrožení ostatní společností, čehož hlavní efekt je, že vlastní problémy se neřeší: ano, ten či onen udělal něco špatně, ale nemluvme o tom, co by z toho udělali naši nepřátelé, kterými jsme obklopeni, hlavně média! Už dvě vzpomínané kauzy - Travná a Prokop, byly toho výjimečným, ale zdaleka ne jediným příkladem. Zde už ochota evangelíků nevidět zlo a selhání ve vlastních řadách dosáhla opravdu zločineckého charakteru. V případě Travné začal synodní senior vypouštět do sborů zprávy, že se proti ČCE spikla média, údajně překroutila jeho vyjádření pro tisk (jen vypustili zbytečné věty, ale smysl nebyl nijak dotčen, spíš působil senior inteligentněji, protože v plném znění si hrál trochu na naivku a prosťáčka), další se k tomu přidali. Jeden "vědecký pracovník" ETF UK sepsal pro Kostnické jiskry článek, ve kterém tvrdil, že si nikdo nemůže myslet, že farář, který zpronevěřoval prostředky Diakonie ČCE, si "chtěl koupit daču". I jinak mátl a obelhával církev. Když jsem mu poslal výpis z katastru nemovitostí, aby viděl, kolik těch "dač" si onen zakoupil, odpověděl mi, že to "považuje za drobnou odměnu za všechno, co tento farář pro ČCE vykonal". Na budoucí duchovenstvo ČCE tak působí člověk, který nerozezná krádež od odměny! Dotčený farář spolupracoval s StB jako agent Franta, ale protože donášel na tamní ženský klášter, mnozí evangelíci ho omlouvali: "no tak to neškodil nám, to škodil katolíkům, takže je to přece v pořádku". Mnoho zcizených prostředků šlo na pomoc firmě, kterou si tam zřídili jeho kumpáni z StB! Ačkoliv byla ČCE v postavení poškozené, sabotovala vyšetřování: přece nevydáme ke stíhání bratra v Kristu! I tak byl odsouzen, i když pouze k podmíněnému trestu.

Peripetie celého případu jsou dohledatelné na Internetu a i já poskytl dost odkazů, takže to dál rozebírat nehodlám. Připomenu jen, že ústřední tiskovina ČCE, Český bratr (EČČB), k jubileu defraudanta neopomněla zveřejnit oslavný článek. Tehdejší synodní senior, mnohými milovaný Pavel Smetana, se jako satanem posedlý přičiňoval o jeho nestíhání i za cenu podvodů: na Synod tehdy dorazil návrh vyjádřit Frantovi podporu, a Synodem to prošlo! Jenže když se to mělo vtělit do dokumentů ze synodu, zjistil předseda Synodu, že mezi předkladateli návrhu je i jeho padělaný podpis. Okamžitě chtěl věc vyšetřit, ale Smetana ho zmáknul, aby to nevyšetřoval. On to na oplátku stáhne a nechají to jen jako dobrovolný dokument k podpisu synodálům. Sám ho demonstrativně podepsal jako první. Po církvi tou dobou kolovala i petice proti stíhání agenta Franty, která spíš prokazovala, že lidé o jeho činnosti moc dobře vědí. Pokud by byl nevinný, bylo by naopak žádoucí, aby soud proběhl a on se očistil. Ale Smetanově Synodní radě dost záleželo na tom, aby soud neproběhl vůbec.

V té věci se angažoval i Jan Zeno Dus, farář a chartista. Jeho prvotním podnětem byl dojem, že se děje nespravedlnost kolegovi a chtěl ho chránit. Během svého šetření však došel k opačnému závěru. Předně, v rozporu s lží Pavla Smetany a Petra Slámy, podvody neodhalila žádná média či orgány činné v trestním řízení spiknuvší se proti bezvýznamné církvi, ale jiní členové ČCE, ti však nebyli ti "naši". Sláma o nich tudíž licoměrně psal v Kostnických jiskrách jako o "pánovi" a "paní",  aby vzbudil dojem, že jsou to  lidé z venčí, když o agentovi Frantovi psal jako o "bratrovi". Stejně pokrytecky prohlašoval Smetana, že on "věří bratrovi v Kristu", jakoby ti, kdo jeho podvody odhalili, nebyli též bratřími a sestrami. J. Z. Dus tedy odhalil, a spolu s ním i tehdejší ředitel Diakonie ČCE Karel Schwarz, že se podvody skutečně staly, že nový ředitel střediska Diakonie v rychlebské Travné a jeho zástupkyně, tehdy členové ČCE (po tom, co v ní ale zažili, vystoupili), museli podat trestní oznámení, aby za ně nenesli odpovědnost sami. Odhalili i napojení agenta Franty na StB a podnik, který si tam její rezidenti otevřeli. Tehdy bratr Dus obrátil a vyzýval SR, aby se k věci postavila poctivě. Bratrská láska nás nezavazuje k tomu, krýt lumpárny svých souvěrců (1Pt, 4, 14n). To už je jen diktát oné zločinecké mentality ČCE. Bratr Dus se pustil do kritiky postupu SR, ale ta předala jeho výtky tzv. "Pastýřské radě", což je eufemistický název pro kárný orgán, který přijímá od farářů a starších podněty vůči jiným farářům a starším. V ní zasedal jiný chartista, angažovaný v celém případu, velmi poctivý Miloslav Vašina. Ten jediný poctivě přiznal svoji zaujatost, ostatní, zaujatí ve prospěch SR, naopak vydali verdikt, podle kterého byla Dusovi udělena za kritiku důtka. Když se Vašina ptal svých kolegů, jak mohli vydat takový nesmysl, vždyť kritika vedení řády ČCE neporušuje, bylo mu řečeno, že "neporušuje, ale tomu Dusovi už bylo třeba dát přes držku". I to o poměrech v ČCE vypovídá dost!

Když byl agent Franta odsouzen, navrhl Konvent královéhradeckého seniorátu, aby se církev J. Z. Dusovi omluvila. To už bylo za seniora Rumla. Příznačný je další postup: kvůli té věci se sešla SR s předsednictvím Synodu a při společném jednání došli k pozoruhodnému objevu: z církevních řádů není jasné, kdo se mám za církev omlouvat, zda SR nebo Synod, že mezi kompetencemi těchto orgánů se kompetence k omluvám nenachází, navíc se ublížilo v kauze Travná i jiným lidem, proto by ty omluvy nebraly konce. A tak se nikomu nikdo omlouvat nebude. Slušný člověk, o církvi nemluvě, by se prostě omluvil. Ale ČCE se zachovala zemanovsky ještě před Zemanem. Tady selhaly všechny tři složky vedení ČCE: SR, Synod i pastýřská rada, a společně bez nadsázky uzavřely smlouvu s ďáblem!

Smetana šel ovšem ještě dál: shodou okolností do toho končilo funkční období Karlovi Schwarzovi ve funkci ředitele Diakonie ČCE. Smetana svými intervencemi dosáhl toho, aby nebyl zvolen na další funkční období, protože bylo jasné, že Travnou plavat nenechá a dále by celý incident vyšetřoval. Místo něj prosadil kandidáta z řad své kliky, tzv. Zelováků, který byl jednak alkoholik a zároveň sám agentem StB, tudíž zkompromitovaná bytost, zásadně nekompetentní k nějakým morálním postupům, snadno vydíratelná a manipulovatelná existence. Službu Zrakově postižených tehdy vedla členka jedné z nejpřísnějších evangelických církví, ECM. Byla svědkem jednání ústředí Diakonie, při kterém se onen nový ředitel ještě s jedním farářem neskutečně ožrali, lezli lidem při obědě do talířů a ulizovali jim, pak tam spolu zpívali, potáceli se a váleli po sobě. Je jasné, jak musela být tímto zážitkem z ČCE šokována. Hlavně ale Diakonie a ČCE, ač v pozici poškozených, mařily vyšetřování. To agentu Frantovi nakonec pomohlo k pouhému podmíněnému trestu.

Pokud jde o druhou zmíněnou událost, ta zase odhalila jak podivné praktiky při správě církevního majetku a obsazování klíčových funkcí, ale především pokřivené myšlení členů ČCE, které tomu napomáhá. Podrobnostmi se zabývat nebudu, stačí si rozkliknout odkaz, pokud někdo neví, co byla kauza Prokop. Podstatnější je, jak se vůbec takový človíček dostal na SR, tedy přesněji do Ústřední církevní kanceláře (ÚCK). Už výše jsem zmínil, že se obvykle pořádají výběrová řízení, ačkoliv obsazení funkce je dáno předem. Představitelé ČCE to obvykle jedním dechem popřou i obhájí jako nutnost, aby se na tu funkci nemohl dostat někdo nehodný. Paradoxem je, že právě k tomu všechny ty fixly nakonec vedou, jako zde. Na kritiku, jak mohli obsadit post hlavního ekonoma 15× vyšetřovaným a 9× pravomocně odsouzeným podvodníkem, navíc toho času na útěku před nástupem do vězení (!), začala ÚCK klasicky vyvolávat v kriticích pocity špatného svědomí za to, že se do výběrového řízení na tento post nepřihlásili. Snažili se předstírat, že byl nedostatek kandidátů. Ale to byla lež. Kandidátů bylo asi sedm, přičemž jediný "vítěz" tohoto řízení nedodal výpis z rejstříku trestů! Ačkoliv měl být okamžitě vyřazen, byl přijat se slibem, že ho doloží dodatečně, ale nikdo, především Pavel Stolař, odpovědný za onen úsek, to po něm nikdy nechtěl. Zkrátka se nelze ubránit podezření, že tam právě tohoto a takového človíčka někdo z lidí kolem SR a ÚCK mít chtěl.

I následné peripetie ukázaly, že SR chce mít na tomto postu člověka s kriminálním pozadím. Samozřejmě to už byl projev do nebe volajícího lajdáctví v ÚCK. Jedna farářka, která dřív na SR pracovala a na staršovstvu svého sboru dávala ráda k lepšímu hororové historky o bordelu, jaký tam panuje, se najednou dala do útoků vůči všem kritikům SR a ÚCK: "teď přece není čas hledat viníky!" horovala. Jiná pražská farářka okamžitě zřídila fond na sbírku, aby lidé pomohli zcizený obnos nahradit. Ačkoliv se to tvářilo, jako moudré a operativní jednání, šlo zjevně o pokus odvrátit pozornost od toho, co se ve vedení církve skutečně děje, tak, aby nemohlo dojít k nápravě a dalo se dál podobně fixlovat.

Ačkoliv nakonec ovce ČCE zase poslušně zabékaly na notu SR, jako obvykle, z počátku to vyvolalo pobouření a mohutnou diskusi na Evangnetu, která však byla velmi brzy po jejím vyšumění administrátory poslušně smazána (stejně jako kolem té Travné!). V ní se opakovaně dožadovali různí lidé, i já, odpovědi na výše položenou otázku. Odpovědní jen mlžili, jeden úředník ÚCK dokonce napsal tajemnou větu: "kdybyste věděli, jak je církev financována, to byste se divili". Ovšem nikdo nesklap, naopak chtěli po něm na tuto otázku odpověď. Asi jemu, nebo někomu na ÚCK, došlo, že moc kecá, a víckrát už do diskuse nevstoupil. Pavel Stolař na otázku, jak mohl projít řízením člověk, který nedodal výpis z rejstříku trestů, mlžil, že "podmínkou bylo prokázání bezúhonnosti, a to se dá i čestným prohlášením." ÚCK ovšem okamžitě vypsala nové výběrové řízení, a opět s tím "prokázáním bezúhonnosti". Tehdy se už i mnozí faráři dožadovali, aby tam byl jasně požadován výpis z rejstříku trestů. Tentýž Pavel Stolař na to pokrytecky reagoval tvrzením, že "to není třeba, bezúhonnost se přece prokazuje jedině výpisem z rejstříku trestů." Až po velmi vytrvalém tlaku ÚCK kapitulovala a znechuceně to tam vypsala. Ale už to bylo do očí bijící, jak SR s ÚCK zatvrzele odmítaly onen čistý rejstřík! Člověk se musí ptát, proč?

Během diskusí na Evangnetu se například odhalilo, že na tomto postu i v minulosti působili gambleři, narkomani a jiné podobné figurky, kteří také kradli, ale netroufli si na větší než desetitisícové částky, hlavně však nebrabčili ve fondech, které jsou pod zahraniční kontrolou, takže se to vždycky ututlalo. Bylo mimo jiné prozrazeno, že na jednom synodu revizor hospodaření SR odhalil, že v účetnictví byly bianko faktury pro jednu firmu, což už je trestný čin. Mnozí synodálové z řad farářů, místo aby žádali od SR vysvětlení, začali na ubohého revizora řvát, že se dopustil "trestného činu vyzrazení obchodního tajemství" (nic takového neexistuje!). Takže do těchto čachrů byli zasvěceni. Ukázalo se totiž, že majitelem firmy byl bratr předsedy synodu! Správně by měl ze své funkce odstoupit a s ním i další synodálové, kteří jsou s ním příbuzní, ale odstoupit z funkce musel revizor! Ukázalo se, že v ÚCK (ale to je nemoc celé ČCE) dochází ke kumulaci funkcí, často neslučitelných, takže tam jeden takybratr sám sobě schvaloval investice. Když na to ovšem někdo poukázal, okamžitě se z ÚCK ozvaly licoměrné výkřiky: "jak si můžete dovolit útočit na takového bratra! Kéž by všichni byli jako on!" Ovšem, pokud jde o Vladimíra Prokopa, ozývaly se stejné výkřiky: "když to byl takový bratr! On se při ranních pobožnostech vždycky tak krásně modlil!" Zkrátka to může vypadat, že vedení církve bylo (a nadále zůstává) v rukou děsivých pitomců a bláznů. Ale vehemence, s jakou se bránili jakékoliv nápravě, vnuká i jiná podezření. Každopádně nikdo nevyvodil z daného průšvihu osobní odpovědnost. Jen dva členové SR odmítli kandidovat do dalšího kola, ale k té věci se nikdy nevyjádřili. Synodní senior naopak postoupil do dalšího kola, a Pavel Stolař dokonce povýšil na synodního kurátora, přivítáni do svých funkcí mohutným potleskem synodálů.

Na celé věci mě ale šokovala jiná věc. Onen podvodník, aby mohl manipulovat s církevními účty, musel z ekonomického úseku vyházet několik dosud poctivě pracujících úředníků. Podle zákona i vnitřních předpisů totiž musely být veškeré příkazy signovány třemi osobami. Nikdo z ÚCK ani SR tomu nevěnoval pozornost. Nejde jen o to, že veškerá podpisová práva tak skončila v rukou jedné osoby, která ani nedoložila svoji bezúhonnost, ale osudem těch úředníků se vůbec nikdo z té pobožné čeládky nezabýval! Je zřejmé, že všem na SR i ÚCK spíš přišlo vhod, že pár lidí odejde, ale oni si s tím ruce špinit nemusejí. Zkrátka pro ČCE jsou lidé jen prostředkem k dosažení nějakých cílů. Použít a zahodit!

To dokládá i následující vyvrcholení celé kauzy. Ačkoliv ústy tehdejší mluvčí SR byly slibovány jakési důsledky pro fungování SR, fakticky byla snaha od jakýchkoliv změn a prošetření odvracet pozornost, hlavně aby celý šlendrián dál fungoval, jako doposud, a odpovědné osoby, především Pavel Stolař a Joel Ruml, to nikterak nepocítily. Jelikož to však, jak smazaná diskuze na Evangnetu doložila, vzbudilo mohutné pobouření i mezi členy církve, které nebyly s to tlumit ani pobožné ovce, které békaly, že není čas hledat viníky, našel se jeden obětní beránek: dlouholetá úřednice, která se "provinila" jen tím, že v rámci svých úředních povinností připravila přijímací protokoly pro onoho lumpa, musela odejít do penze s cejchem selhání. Ona však jen plnila pokyny obou "pánů", kteří si naopak nechali za své výkony zatleskat. Chlap, který za sebe nechá trpět ženu, je jen funkcionářský kapoun! Když byly restituce na spadnutí a investiční společnosti si začaly dělat zuby na správu těchto financí církvím, byl Pavel Stolař týdeníkem Týden dotázán, zda ČCE využije jejich služeb. Člověk, který zaměstnal na finančním úseku trestaného podvodníka na útěku před výkonem trestu měl tu drzost říct, že "nejsme takoví hlupáci, abychom si nedokázali své peníze spravovat sami." Mimo jiné tím projevil i značnou finanční negramotnost.

Perličkou je, že konvent našeho seniorátu vyslal na synod svého delegáta s jasným posláním požadovat prošetření celé kauzy, ale umluvili ho, aby to neřešil, vždyť už to je dost, že to SR tentokrát neututlala, jako dřív.

Dodnes si neumím odpovědět na otázku, zda se po roce 1990 začala církev měnit pod tlakem ekonomických a jiných vlivů v něco, co už nemá s Bohem, Kristem a evangeliem společného vůbec nic, nebo to tam bylo vždycky, ale já to nevnímal. Buď z dětské a mladistvé naivity, nebo prostě z potřeby věřit tomuto "alternativnímu prostoru" v jinak nepřátelském, normalizačním, světě. Ano, tehdy se moc nehodilo ani mně cokoliv na této formaci zpochybňovat. Ale srovnám-li církevní tisk z doby nesvobody, s porevolučním, je jasné, že tehdy se spoustu věcí nesmělo, přesto se snažili autoři článků něco sdělit, a hlavně měli co říct. Možná právě i pod tlakem nesvobody, vždyť celá biblická tradice vznikala v podmínkách, které měly pro lid Boží k ideálu hodně daleko. Ale po revoluci už ubývalo vnitřního obsahu, zato přibývalo obrázků a prázdných frází. Po roce 90 zkrátka šlo najednou jen a jen o peníze. Také jeden náš farář, který pilně sledoval jednání synodu, chodil pobouřen, že synody už řeší jen finance a organizaci, ale vůbec žádná témata spojená s vírou.

Také je pravda, že mezi duchovenstvem ČCE bylo vždycky dost pošuků či intrikánů. Ale bylo to vždy vyrovnáváno odpovídajícím počtem moudrých lidí s nějakým poselstvím, ochotných i pro evangelium trpět. Vyčůranců bylo málo, i když i ti byli. Většinou však za dob, kdy jsem se dal na theologickou dráhu, musel člověk počítat s tím, že spíš dostane za tuto práci přes hubu. Proto se mi nechtělo moc věřit tomu, že by někdo z kolegů šel na bohosloví s nějakými nečistými úmysly. Ale zpětně musím uznat, že už tehdy bylo mezi spolužáky pár jedinců, kteří na té fakultě nebyli rozhodně pro theologii. Částečně proto, že je jinam nevzali, nebo proto, že sice měli nějaké ambice, třeba umělecké, ale netroufali si živit se tím. Proto šli na faru, kde byli ekonomicky zajištění, ale mohli se věnovat něčemu jinému. Někteří byli svými rodinami ke studiu bohosloví donuceni a bylo to znát. Jeden chtěl být například muzikantem, ale jeho rodiče (otec farář) měli obavy, aby se z něj mezi umělci nestal alkoholik, a tak mu namluvili, že jinde než na theologii studovat nemůže. Tak se holt rozchlastal na bohosloví. Jiný, rovněž farský synek, zatímco my se přeli o Bartha a Bultmanna, on měl na stole věčně konstrukční plány škodovek a jiných aut. Chtěl být konstruktérem, ale vzhledem k rodinné tradici se musel stát farářem. Tito zmáknutí lidé si časem namluvili, že obětovali své soukromé plány vyššímu poslání. Po revoluci pak začalo bytí farářem mít i jisté výhody. Studium bohosloví a farářské povolání začalo zjevně víc a více lákat právě všelijaké chytráčky či psychopaty.

Při své pouti po různých církvích jsem se ptal, zda jsem členem ČCE z vážných důvodů, nebo jen ze zvyku? Byl by nějaký vážný důvod, proč svoji církev opustit, ať přestupem k jiné, nebo úplným opuštěním? Napadlo mě několik důvodů: buď bych musel dojít k závěru, že vše, co tato církev učí, je omyl, nebo by musela začít učit něco mylného. Sám fakt, že něco není v pořádku, ještě důvod k opuštění církve není. ČCE se v nouzi ráda vymlouvá na to, že církev je společenstvím hříšníků. Omilostněných, ale hříšníků. A je to svým způsobem pravda. Avšak nejhorší selhání jsou theologická; špatnou praxi lze napravit svojí vlastní aktivitou. Jenomže časem se ukázalo, že už není co napravovat. ČCE theologicky ani selhat nemohla, protože se z ní veškerá theologie kamsi vypařila. Kdybych měl spekulovat o důvodech, byl by tento článek několikanásobně delší. Ale po revoluci přestaly být obsahy víry prostě tématem existence tohoto spolku. Pokud někdy doopravdy byly. Snad to byl strach z věčných hádek, snad nervozita po pádu komunistického režimu, s nímž se spojila v ČCE dost vlivná theologie J. L. Hromádky. Ta byla pro ni určující a především pro ony "naše", ony neoficiální vůdce. Nemohla být ničím nahrazena, ale ani dále sdílena bez sebereflexe, té však ČCE z podstaty schopná není. Důležitější jsou projevy této theologické vyčpělosti:

Od svých členů žádá, aby pilně četli Písmo svaté, aby setrvávali v bratrském obecenství života kolem Slova Božího a svátostí, vychovávali spolu s církví své děti ve víře, společně oslavovali Boha, osvědčovali svou víru životem podle evangelia, v lásce sloužili svým bližním a nesli odpovědnost za zajištění hmotných potřeb církve.    (Církevní zřízení, čl. 2., § 2.)
... tak se v dokumentech definují povinnosti členů ČCE. Pokud by to měl někdo brát vážně, tak už by byla ČCE dávno bez členů. Konkrétně Bibli, "Pímo svaté", tam prakticky nezná nikdo, a to především duchovní. Během diskusí na pastorálních poradách kazatelů jsem byl stále znovu udivován tím, co všechno kolegové nevědí, a to i ti, kteří ji prý čtou denně, den bez Bible si neumějí ani představit! Jenže co to znamená číst Bibli? Pro přístup ČCE k Bibli je příznačné lavírování mezi jakýmsi kvasiliberalismem a fundamentalismem. Jako ve všem je tento spolek spíš schopný definovat, co Bible není, než co je. Jednoduše jde o to, nevyvolat uvnitř "církve" hádky. A členové ČCE, jak jsem výše popsal, nejsou schopni vést spolu debatu, ve které se projednávají protichůdná stanoviska. Nesouhlas, kritiku či pochybnost je pro ČCE charakteristické brát jako vyhlášení nepřátelství. Pravda se nehledá, nýbrž obhajuje! Bible je jen muniční sklad, z něhož se vybírají veršíky, které údajně potvrzují stanovisko mluvčího. V USA se tomu říká "vyzobávání třešní". Ale aby nebylo sporů, utečou se jedni k postmodernímu přesvědčení, že každý názor je názor hodný úcty, druzí o té své pravdě zarytě mlčí všem navzdory. Ale nemluví se o tom. To by byl spor, a to by bylo nebratrské.

Zažil jsem dokonce i doktorát, který byl udělen na ETF UK za práci o Janově evangeliu, kde se psaly naprosté nehoráznosti. S autorem jsem se znal, proto jsem se ho ptal, jak ke svým "zjištěním" dospěl. Nakonec mi přiznal, že Janovo evangelium nikdy nečetl ani v češtině, natož v řečtině! Přesto o něm napsal "vědeckou práci". Ale citoval, koho citovat měl, došel k závěru, že Jan byl antisemita, což se očekávalo, takže to, že se s předmětem studia neseznámil ani z rychlíku, nevadilo. Mnozí faráři přiznávají že některé knihy v Bibli nikdy nečetli. Jeden dokonce prohlašoval, že Ez, Dan, Žd, Jk a Zj nikdy nečetl ani číst nebude, protože se obává, že by mu zpochybnily jeho pojetí víry. Nevím. Já bych se spíš zamyslel nad tím, čemu to v takovém případě vlastně věřím.

Podle toho, co se v ČCE i na ETF UK učí, by mělo kázání být výsledkem studia Bible a konkrétního místa. V praxi je to naopak. Aby nemuseli faráři Bibli doopravdy studovat, předstírají přezaměstnanost. Ta je ovšem spíš důsledkem toho, že se vrtají ve věcech, které jim nepříslušejí, důsledkem špatné organizace práce (spíš absence této), že se věnují víc svým libůstkám. Namlouvají sobě i druhým, že na opravdovou theologickou službu sboru nemají vlastně pro samou práci čas, jakoby právě to nebyla jejich práce. Jednoho kazatele jsem slyšel párkrát dokonce i v kázáních říct: "kázání jsem měl už skoro hotové, ale pořád jsem k němu nemohl nalézt vhodný verš". Ale co bylo dřív, jestli kázání či Bible, to se na většině kázání pozná i bez přiznání. Jeden kazatel se dokonce chlubil, že si žádné kázání nepřipravuje. Ráno jede autobusem do kazatelské stanice, cestou najde v Bibli nějaký verš, něco o něm řekne a pak to ve sboru zopakuje a je to. Za normální se ale má, že farář něco honem narychlo spíchne ze soboty na neděli. Výsledek je patrný.

Stále slýchávám stížnosti, že jsou evangeličtí faráři převzdělaní, jejich kázání moc filosofická a podobně. Ale je to jeden z těch hloupých stereotypů, které jsou asi nevymýtitelné. Naopak. Evangeličtí faráři jsou dost nevzdělaní. To, co se naučí na fakultě, považují za svoji povinnost do roka na sboru zapomenout. Ale ano, rádi vzdělání předstírají. Sice řecky ani hebrejsky neumějí, ale do svých kázání neustále pletou sdělení typu: "toto se v hebrejštině řekne tak a tak." Když jsem se jednoho takového zeptal, proč to tam bylo, když to nemělo pro pochopení textu ani sdělení žádný význam, řekl mi, že "no aby taky lidi věděli, že jsem něco studoval, ne." Když pak jeden podkládal své divoké názory v kázání odkazy na církevní otce slovy "jak už říkal Benedikt z 'nárzí'", měl jsem opravdu co dělat, abych se mu tam nerozesmál. I když si občas některý farář zahraje na mudráka a začne rozvíjet nějakou od života odtrženou sofistiku, fakticky je patrné tápání a bezradnost, co vlastně má sdělovat. Takže se z kazatelen ozývají neskutečné hovadiny. Tak jsem se například poučil, že je "dnešní mládež hrozná, berou se, protože jí se líbí ten a jemu ta, ale Boha se neptají," nebo: "ve světě se na sebe lidé na ulici usmívají, jen v ČR to vypadá, jako by se všichni dozvěděli, že mají nějakou nevyléčitelnou nemoc. A tak by se aspoň evangelíci mohli víc usmívat," jiný senior nás poučil, že "lidé na boží hod vánoční blijou a kadí na záchodě," (on nejspíš na schodech), jinde jsme byli poučeni, že krásné ženy jsou frigidní, svojí krásu jen zneužívají k manipulaci mužů, zkrátka moudra, bez kterých by se určitě do ráje postoupit nedalo. Úžasným blábolem bylo kázání jednoho kazatele na Gn 6, 1-4, že je to o tom, že si evangelíci mají brát jen evangelíky, protože ze spojení s jinověrci vznikají zrůdy, jako Hitler nebo Stalin. Že tito lidé nebyli potomky jinověrců a Hitler, jako spousta členů ČCE, dokonce potomkem blízce příbuzných, mu nějak uniklo. Většinou jsou to moudra kazatelova, do kterých se nějak zamotá Bůh či Ježíš, aby to mělo štábní kulturu, takže jsme mohli slyšet, že "Ježíš nám jasně ukazuje, že se máme stýkat jen s takovými lidmi, se kterými nám to něco dává". Trapné je, že faráři jsou cucáci, ale rádi poučují lidi pod kazatelnou, kteří toho v životě dokázali mnohem víc. To nemá nic společného s nějakou převzdělaností. Spíš s tím, že si tam kazatelé řeší svoje věci, místo těch božích. Ostatně dnešní ČCE má ze vzdělanosti takovou hrůzu, že synodní senior odmítl jednoho absolventa bohosloví přijmout na seznam kazatelů, protože si udělal doktorát, a "co chce dělat s doktorátem na sboru?" Dnes je tento kazatelem jiné církve, kde doktorát nevadil. Problém je spíš v nedovzdělanosti a s tím, že nemají, co by řekli. Je to i důsledek všeprostupujícího lajdáctví a lemploviny, která se stala v ČCE normou.

Celkově došlo po revoluci k jakémusi vyprázdnění. Soudím, že to byl (ne jen) důsledek právě onoho strachu ze sebereflexe. Ve chvíli, kdy bylo nutné, aby si ČCE propátrala své chovánání v totalitních režimech (zajděte si do archivu Českého bratra - je to poučné, jak ČCE vždy rozhodně učila to, co je právě v módě: masarykovectví, kritika masarykovectví, výhody spolupráce českých evangelíků s Němci za dob temna, opět masarykovectví, slovanská pobratim s Rusy, revoluční husitské tradice, pravicové myšlení ...), zamyslela se nad hromádkovectvím a kudy dál theologicky, začala řešit spoustu pseudoproblémů. Najednou objevili někteří, že tu byl nějaký holokaust (prý to doposud nevěděli, včetně těch, se kterými jsem o něm před revolucí mluvil), v době, kdy mezi popovými hvězdami přišlo do módy judaisování, i ČCE s velkým překvapením zjistila, že křesťanství má původ v židovství! Začala vznikat různá židofilní sdružení, která se ovšem nepustila do žádných nácků, nýbrž se začala vzájemně usvědčovat z toho, že za filosemitismem těch druhých se skrývá potlačovaný antijudaismus. Někdo vždycky zajel do Izraele, vrátil se osvícen, založil takový spolek a prohlásil, že je první, kdo objevil, že křesťanství a židovství patří k sobě. Že už tu pár takových bylo, odbyl tím, že ti ostatní nejsou upřímní. Jeden z profesorů ETF UK prohlašoval, že křesťanství je jen jedním z mnoha židovských hnutí, že je třeba ho opět zjudaizovat. Začalo tažení proti Novému zákonu - hlavním tématem novozákonních studií se stalo právě ono hledání stop antisemitismu. Najednou kdosi přišel s nápadem, že theologie kříže je vlastně antisemitská, protože když položíme důraz na to, že byl Ježíš ukřižován, otevíráme otázku, kdo za to může? Tento trend nakonec vyvrcholil v "objevu" jiného profesora ETF UK, který se stal mezi mladými faráři velmi populárním, totiž, že smrt Ježíšova neměla žádný spásný význam (to je prý bludná satisfakční theorie Anselma z Canterbury), předpokládající hněvivého Boha. Bůh přece nepotřebuje oběť, vždyť všechno předem odpouští. Kristova smrt byla jen jakási nehoda, která se prorockým osobnostem stává. A tak jsme se mohli v jednom kázání poučit, že Ježíš učil svůj lid, že mají odpouštět, ale oni nechtěli, tak ho zabili. Zkrátka, křesťanství se zredukovalo na nějakou ideologii lásky a odpuštění, a to ještě v tom lepším případě! Jiní objevovali naopak kořeny pohanské, hledali styčné body s obecnou náboženskostí (s odvoláním na Junga), nebo se do křesťanství snažili hrubým násilím vpašovat právě módní ekologické důrazy (hledání cest k animismu), hledání tolerantního přístupu k jiným vírám, ale za cenu vyprázdnění vlastního obsahu a synkretismu. Ale asi nejhorším bylo přesvědčení, že křesťanství je třeba udělat zábavnějším. Napřed je třeba nahnat lidi, víra snad přijde potom. Hlavně žádnou "theológii" ("my nepotřebujeme faráře theológa," řekli mi na jednom pražském sboru).

Ne jen ČCE, obecně se církve začaly chovat jako by vypadly z komunistických brožur. Katolíci a evangelikálové chtěli ukázat, kdo tu teď bude pánem, čemuž by rádi přicmrdovali i členové ČCE, jen ta jejich ulita, chránící je před realitou, jim v tom zabraňovala. Ti se ovšem vrhli na zahraniční kontakty: předně zjistili, že evangeliční faráři mohou být v zahraničí i celebritami, tak proč ne u nás? Zahraniční partneři mají bezvadně vybavené sborové kuchyňky, takže to musíme mít také, nejlépe za jejich peníze. Jedna holandská církev si vybrala mělnický sbor ke kontaktování, čemuž jsme se divili, jak na něj přišli. Pak se ukázalo, že se napřed družili s jedním sborem sousedním, ale tam je tak bezostyšně drbali o peníze, že šli raději o dům dál. Někteří faráři neváhali partnerské zahraniční sbory odrbávat i na soukromé potřeby. Zatmco katolíci tutlali sexuální skandály, evangelíci hlavně majetkové. Minimálně dvě církve byly postižené útokem realitních makléřů, kteří bažili po jejich nemovitostech. Jak se vyjádřil jeden člen Jednoty bratrské (JB): "charismatici nás nutili debatovat o tom, jestli se mají nebo nemají při modlitbě zvedat ruce, a oni nám zatím rozprodali fary a modlitebny." Tehdy se ČCE dokonce zachovala velmi pěkně, když lidem vymeteným z JB poskytla prostor pod svými křídly v rámci tzv. "Ochranovského seniorátu". I když i to nebylo hladké: někteří faráři proti tomu remcali, že tito lidé se vzbouřili proti vedení své církve a že si tím zatahujeme do své církve "ducha vzpoury".

Vzdor své uzavřenosti ČCE zabodovala ještě v jedné věci, a to sice v tom, že německým lutheránům pomohla v iniciativě, že vlády obou zemí zakopaly válečné sekery a nakonec podepsaly smlouvu o smíření a spolupráci. Myslím ovšem, že iniciativa byla víc na straně Němců, naši se s tím jen svezli. Rozhodně tiskový mluvčí SR to ani nezveřejnil, prý to "nikoho přece nezajímá". Tady se velmi jasně ukazuje zvláštní způsob vnímání okolního světa v ČCE: na jednu stranu má ráda, když se její členové někde zviditelní, když na ně může být hrdá, ale jako celek si drží odstup. Například farář, který nějak vystoupí na veřejnosti, ale není úplně VIP, je okamžitě považován za zrádce, protože v ČCE se udržuje k okolnímu světu paranoidní vztah. Její členové jsou přesvědčeni, že jsou obklopeni nepřátelským spiknutím vlády a médií, čímž se potom dají umlčovat: teď není čas na kritiku, naši nepřátelé by to zneužili proti nám. Vše se musí tutlat!

Onen mluvčí SR také, když byl na jedné pastorálce dotázán, zda SR nějak systematicky řeší otázku misie, začal blábolit, že "naši předkové si mysleli, že jednou budou všichni Češi evangelíky. My už si to nemyslíme." Když byl upozorněn, že nám nejde o hnutí "Pryč od Říma", nýbrž o šíření evangelia, jak nás k němu vybízí Ježíš, řekl jen, že SR nic takového neřeší. Ostatně o mnoho let později v televizi jeden synodní senior prohlásil, že "my žádnou misii nekonáme, protože věříme, že ti, co k nám mají patřit, si nás najdou sami". Poněkud pokřivená predestinační theorie, podle níž jsou predestinováni ti "naši" evangelíci. Některé kolegy pobouřil farář, který měl v hradeckém rádiu ranní úvodní chvilky. Když v seniorátu skončil, rádio se obrátilo na jiného kolegu, ten se chlubil, že to odmítl. Vzácně upřímně přitom přiznal, že hlavně proto, že "to bych musel být už v 7:00 ve studiu, a to se snažím po odchodu dětí do školy ještě něco dospat“. Ostatně jiný jednou na téma církev a média prohlásil, že vždy považoval za svoji služební povinnost odmítat médiím jakékoliv pokusy o rozhovor. Vrcholem byla absolutní neschopnost synodního seniora Joela Rumla vydat svědectví víry. Tehdy obešla na Velký pátek jedna reportérka představitele různých církví, aby se jich poptala, co pro jejich konfesi ten svátek znamená. Celkem legitimní otázka, dobrá přihrávka vyznat víru. Představitelé ostatních církví ji přijali, řekli dokonce i něco chytrého a vyznavačského, jen náš senior prchal v taláru z klimentského kostela, nedůstojně utíkal před kamerou a mikrofonem, reportérka s kameramanem za ním museli klusat, ale on je ignoroval, jen si brblal pod vous: "to je divné, že bylo v kostele tak málo lidí, normálně jich bývá víc. To je asi to teplo vyhnalo na zahrádky." Byl to ne jen další doklad absolutní theologické vyprázdněnosti a rozbředlosti ČCE, ale též projev zaprděnosti, kterou tento spolek uplatňuje k vnějšímu světu, a to i tam, kdy mu jinak nakročil sám vstříc: v Diakonii a v Evangelických akademiích. To byla druhá fronta, kde jsem se nakonec musel s ČCE rozejít. Kredit, který za komunismu, když musela následovat Krista v jeho utrpení, u veřejnosti získala, stačila spolu s ostatními "církvemi" během první porevoluční dekády fatálně prohospodařit.

Pokud jde o aktivity, které přesahují rámec "budování sboru", je ČCE na úrovni malého dítěte, které si v určitém nadšení vykňourá štěňátko, ale pak se o něj nechce starat. Samozřejmě že k tomu má důvody jen ty nejzbožnější: přece jejím posláním je jen zvěstovat evangelium ve zdech kostelů a modliteben. Ale Diakonii, službu v armádě nebo ve školství jí nikdo nevnutil. Usilovala o ně sama. Tedy určitá její část. Jiná to naopak bojkotuje. Když si hlavně katolíci po revoluci vydupali vyučování náboženství na školách, nechtěla ani ČCE zůstat pozadu. Ale faráři najednou zjistili, že by se museli podřídit školnímu režimu, tedy chodit do hodin podle rozvrhu, a ne, jak jim by se to zrovna hodilo, museli by dělat přípravy a mít také jasno o cílech výuky či hodnocení. A tak se z nich obratem stávali odpůrci vyučování náboženství na školách. Fakticky se tu ale projevovala ona zaprdědost ve vztahu k vnějšímu světu, která je dílem onoho neustálého, paranoidního, očekávání útoku z této strany. Vždy mě šokovalo, jak se tito lidé chovají, když mají jednat s oním "vnějším světem". V podstatě jako výše zmíněný synodní senior: oni opravdu mají v takové situaci hrůzou vytřeštěné oči, neustále hrají nějaké divadlo, jsou křečovití, sevření (jeden inspektor mi jednou svěřil, že komunikace církevních škol se školským úřadem je vždy "slizká"). Jako by i měli strach, že by se tam mohli umazat. A to včetně těch, kteří horují pro otevřenější církev. Oni chtějí být otevřeni světu, ale takovému, jak si ho představují sami. Když zjistí, že se se skutečným světem jejich představa míjí, stáhnou se zpět do ulity. Kdysi jsem četl, že když jede turista do Paříže, nepozná skutečnou Paříž, ale to, co si o ní před tím v nějakém průvodci přečetl. Totéž lze říct o vztahu evangelíka ke "světu", ale ne jen k němu. Ono to vlastně platí o jeho celkovém vztahu k životu, k Bibli, k víře ... Důsledkem je permanentní neautentičnost ve víře i v životě. Dalším pak odtažitý vztah k aktivitám, které sám vyvolal.

Už jsem se zmínil o hanebném jednání ČCE v jí zřízené konzervatoři v Olomouci. Příznačné bylo, že ji zřídila, ale jednak její činnost bojkotovali faráři příslušného seniorátu, mimo jiné tím, že blokovali obsazení funkce školního faráře. Avšak i SR dávala najevo, že jí konzervatoř nezajímá, protože to není její hlavní poslání, její zřízení byla nerozvážnost. Když ale místní biskupství katolické církve projevilo zájem o její převzetí, okamžitě jí na ní začalo záležet. Jako dítěti, když mu berete hračku, která ho doposud nudila. Také, když jsme jednou potřebovali v Náchodě vyřešit problém, který musel řešit zřizovatel, dorazila kompletní SR v čele s Pavlem Smetanou, aby nám tento synodní senior řekl pár památných vět, které tento nedospělý vztah ilustrují: "Synodní rada nemá zájem o problémy. Synodní radu problémy nezajímají. Synodní rada vsází na samostatné osobnosti, které si se vším v terénu poradí samy. Tohle není poslání církve. My jen dáváme hlavičku a razítko, ale co se v církevních školách děje, to nás nezajímá. Pokud budete mít problém, který si nebudete umět vyřešit, tak vás prostě zrušíme." Šlo jen o to, že bylo třeba vyměnit nevyhovující budovu ve vlastnictví SR za jinou, lepší, což jsme při nejlepší vůli bez SR vyřešit skutečně nemohli. Ale tento postoj církve k dané oblasti poznamenal fatálně i mé působení v jejím školství.

Obecným problémem ČCE ovšem je a vždy bylo, že platí manažerská zásada: "dobrý funkcionář problémy nemá". To znamená, že je neřeší, tedy ani o nich nemluví, ale hlavně, že je nevnímá. Správný manažer v ČCE prostě strká hlavu do písku, všechno tutlá a zametá pod nějaké koberce. Pokud by se k problému postavil dospěle, v očích ČCE by selhal!

Bylo by zajímavé pojmout to v celé šíři, ale to by bylo na knihu rozsahem překonávající Bibli, proto se budu držet jen svých osobních zkušeností z EA v Náchodě.

Postoj zřizovatelské církve vůči své dceřiné škole byl příčinou i oněch problémů, které tam vybublaly dávno před mým nástupem, ale i ona absence jakéhokoliv vyučovacího programu, jak křesťanských předmětů, tak i odborných. Bez povšimnutí SR byly garanti odbornosti vyhazování z rozmaru ředitele, během posledního roku před mým nástupem škola změnila několikrát obor, takže tehdejší studenti chvílema nevěděli, co to vlastně studují. Ale to nemohlo pobožný klid církevní věrchušky jakkoliv rozkolísat.

Abych byl ovšem objektivní, vlastně jsme se tam plácali mezi dvěma zly: buď absolutní nezájem zřizovatele, nebo jeho nekompetentní zasahování do všeho ve škole. Pro ČCE není nic jiného možné, protože na zvýšení svých kompetencí jsou všichni pohodlní a na upřímný zájem o dění líní, hloupí, nebo obojí. Paranoidní strach, který nakonec v tomto spolku zachvátí všechny, strach ze "světa" i ze sebe navzájem, projevující se vyloženě vystrašeným výrazem, který dostane okamžitě každý, kdo je postaven k řešení nějaké otázky či problému, vede všechny k předstírání, jací jsou čímani, že si na ně nikdo nepřijde, všemu rozumějí. Trapně sebevědomé Stolařovo vyjádření pro týdeník Týden o spravování církevních financí je toho jen dost markantní ukázkou. Kdo všechno ví a všemu rozumí, ten nic nezkoumá a neklade si otázky. Kdyby měl začít seriózně řídit své věci, musel by si otázky klást, problémy řešit, ale tím by odkryl svoji slabost. Není to projev pevné víry, jak si mnozí myslí, ale víry slabé, která nevěří sobě ani Bohu. To ústí do agresivních gest a postupů. Je to důsledek oné neautentičnosti veškerého života v ČCE. A tak, když se nakonec SR zavázala, že dá škole logo, ale zasahovat do ní nebude, jevilo se to do určité doby, tedy dokud nenastaly problémy, jako menší zlo. Menší zlo však zůstává zlem.

Začalo to vývojem mého vztahu s paní ředitelkou. Ta byla napřed populární i mezi studenty - než se stala ředitelkou, platila za učitelku, která nezkazí žádnou srandu, navíc se po určitém lavírování přidala ke vzpouře proti bývalému řediteli a nakonec ji i dotáhla do konce. Jako ředitelka se ale začala kazit. Původně členka KSČ, aprobace tělocvik, biologie, ale i na EA učila jen kancelářské práce. Na EA nastoupila po nějakém sporu na stavebce, kde učila před tím, s tím, že jim to ještě ukáže, jaká je učitelka. Na EA se jí to částečně povedlo, vždyť se tu zakrátko stala ředitelkou. Ale mindrák, který jí pracoval v zádech, se projevoval čím dál víc, navíc byla v rozhodování víc a více nekompetentnější, což vedlo na jednu stranu ke zvýšené ostražitosti vůči ostatní kolegům, kteří by ji snad mohli nahradit, na druhou stranu k závislosti na účetní, která nakonec jejím prostřednictvím školu fakticky řídila.

Změnila se i skladba studentů. Postupně odešla zakladatelská generace, pamětníci oné vzpoury, pro které byla škola víc než školou. Bylo to jejich dítě. Nové generace už měly ke škole spíš přístup klientsky pragmatický: "tady mě máte, tak ze mě udělejte vzdělance!" Tento přístup byl podtržen jedním ne moc šťastným rozhodnutím MŠMT, zrušit možnost odchodu z 8. třídy ZŠ. Nešťastné na tom bylo, že nebyl dán čas, aby starý režim doběhl. Mnoho středoškoláků složilo úspěšně přijímací testy, nastoupilo do 1. ročníku z 8. tříd, ale museli se vrátit na ZŠ. Střední školy najednou neměly žáky, mnohé 1. ročník ani neotevřely, některé následkem toho i zanikly úplně. Nastala rvačka o studenty. Rozjela se pomluvačská kampaň. Obecně problémem středoškoláků v devadesátkách byly drogy, protože tou dobou si nikdo netroufal nic zakazovat. Ale na EA se o tom začalo hovořit, takže nás ostatní školy pomlouvaly, že jsme semeništěm feťáků. Nebyla to pravda, gympl na tom byl rozhodně hůř, ale tohle se za námi táhlo ještě po deseti letech.

V té době byl na EA i dvouletý a tříletý nematuritní obor, ale krizi vyřešil tehdejší ředitel tím, že přinutil každého, kdo měl v těchto oborech vyšší IQ, aby přešel na maturitní obor, dokonce bez zkoušek! Pomohlo to mnohým, kteří si netroufali, nebo i potřebovali trochu víc pomoct, aby dostali maturitu, což hodnotím kladně. Ale vedlo to i k devalvaci středoškolského vzdělání: student už nestudoval pro sebe a z vlastní vůle, nýbrž škola může být ráda, že je ochoten milostivě jít studovat. V reakci na to nastal na středních školách trend snižování náročnosti oboru, aby se žáci nebáli. Vrcholem pak bylo zrušení přijímacích zkoušek úplně. Už zakladatel náchodské EA razil poněkud bizzární zásadu, že "naši studenti nebudou třeba připraveni tak odborně, ale víc citově a morálně". To byl nesmysl - co mi pomůže hodný pečovatel, který neví, co dělá? Ale snížení náročnosti studia sice vyhovuje lenosti některých studentů, je to však podvod na nich, protože se předstírá, že s maturitou dostanou i kompetence, jenže dostanou jen orazítkovaný papír. Postupně začal být problém po studentech cokoliv chtít. Ne jen mně, ale dokonce i učitelkám odborných předmětů začala paní ředitelka zasahovat do tematických plánů s tím, že to či ono přece znát nepotřebují: "já to taky neznám, a nikdy mi to v životě nechybělo". Tento trend dost koresponduje s tím, jak ke svému vzdělání přistupují faráři. Jeden, když se chtěl našim studentům vlichotit, tvrdil, že celé gymnázium udělal za školou. Soudě podle jeho kázání a projevů na pastrolákách, nepochybně i bohosloví.

I v jiném ohledu došlo k devalvaci. Napřed jsme měli ve škole spousty vysoce inteligentních a zvídavých studentů, kteří se nemohli dostat na jiné střední školy, neboť měli poruchy učení. Dodnes si mnozí učitelé na gymnáziích myslí, že žádné "specifické poruchy učení" neexistují, že je to "moderní výmysl", žáci jsou jednoduše hloupí a basta. Ale později začaly i jiné střední školy, asi i pod tím výše zmíněným tlakem, také tomu vycházet vstříc. Pro ty děti to bylo samozřejmě dobře a moc jim to přeji, ale my přišli zase o určitou úroveň, protože se začali kupit hlavně studenti, kteří neměli o nic zájem, jen trochu oddálit nástup do praktického života. Pochopitelně nemluvím o všech, ale právě ti se stali pro vedení vzorem, kterému se chtělo přizpůsobit. A tak kupříkladu, ač podle vyhlášky MŠMT se má ve výuce jazyků na středních školách vést výuka vyučovaným jazykem, naši studenti hráli jazykové hry pro první stupeň ZŠ, učitel tvrdil, že přece můžou být dobří pečovatelé či vychovatelé i bez angličtiny. Do zavedení státní maturity to vycházelo, pak nám začali studenti u maturit krachovat na jazyku, najednou si začali stěžovat, že jsme je podvedli, že se měli učit jinak. Někteří si to ale už tak kolem 2. ročníku uvědomili sami, když se setkali se spolužáky ze základky, kteří na jiných středních školách dosahovali vyšších kompetencí ve všem. Tady jsem se začal s paní ředitelkou i s církevním vedením rozcházet, protože tohle byla krátkozraká cesta do pekel. Já chtěl naopak školu kompetenčně pozvednou.

Paní ředitelka se ke mně napřed chovala velmi přátelsky, ale začal jsem pociťovat, že je to spíš proto, že se mě začala bát. Jediná další učitelka, členka ČCE, odešla na mateřskou, takže jsem byl v pedagogickém sboru jediný, kdo z té církve byl, navíc farář. To u ní asi vyvolalo podezření, že mým prostřednictvím na ni SR dozírá a já donáším. Částečně měla pravdu, že ze strany ČCE mohlo proti ní být nějaké tažení, ale ne z mé strany. Naopak, jednou jsem se jí i zastal, když se ze mě snažil již jmenovaný Michal Kitta vytěžit na ni nějaká kompra. Zpočátku mu totiž její bývalé členství v KSČ vadilo. Mě také, ale domníval jsem se, že je třeba dát jí šanci, aby ukázala, co umí. Brzy jí ale došlo, že ne jen, že nedonáším, ale že vůbec nejsem ČCE nijak protežován. Časem si naopak omotala Kittu, který měl jako konsenior a člen seniorátního výboru (SV) EA ve svém referátu, kolem prstu. Jakmile si tak svoji pozici pojistila, začala se mi mstít drobným bossingem. U takových lidí se ovšem brzy provalí jejich hloupost, takže jsem si s ní vždy poradil, dokonce mě to i bavilo. Přece bylo zvláštní, jakých prostředků užívala.

Začalo to neustálým upozorňováním, že nemám pedagogické vzdělání (tehdy nebylo podmínkou, takže nás tam takových bylo víc, ale jen já to měl stále na talíři). Byl jsem na koberečku kvůli tomu, že prý mají u mě jedničky žáci, kteří mají u jiných kolegů trojky a čtyřky, tak ať koukám své hodnocení srovnat s nimi. I bez pedagogického vzdělání jsem věděl, že je to nesmyslný požadavek, což jsem si později na PF UHK i potvrdil. Komický byl její přístup k "moderním technologiím", kterým naprosto nerozuměla. Tou dobou jsem byl v baráku jediný, kdo uměl pracovat s počítačem a užívat internet. Paní ředitelka pořídila jeden počítač do sborovny, ale s tím, že přístup k němu bude jen podle zásluh. Já zasloužilý nebyl, ale měl jsem svůj, takže mi to nevadilo. Nikdo jiný ale o práci s ním zájem neměl. Vrcholem didaktické techniky byl Meotar, jinak jsme byli v pedagogické době kamenné - v době křídy. Opět jsem byl asi jediným, kdo jej ve svém předmětu uměl využívat. Musel jsem si ale na speciální blány na kopírce připravovat materiály. I to byl problém, protože paní ředitelka měla pocit, že si ani přístup ke kopírce nezasloužím. Jednou, když jsme probírali apokryfní či deuterokanonické knihy, jsem si kopíroval dřevoryt z frontispisu jednoho vydání Talmudu, v němž se vedle biblických postav objevovali třeba bratři Makabejští nebo Judit. Napřed jsem si to okopíroval nanečisto na papír a když to šlo, teprve potom jsem použil drahou fólii do Meotaru. Šmírák jsem zmačkal a zahodil do krabice na papír. Za pár dní jsem šel opět na kobereček a velmi nasupená ředitelka na mě začala řvát, jak to že učím děti hebrejštinu? Zda si uvědomuju, že nejsem na bohoslovecké fakultě! Když jsem byl mimo, o čem to mluví, objevil se na jejím stole najednou pěkně uhlazený onen šmírák, kde kromě obrázku bylo vidět i pár hebrejských písmenek. Vysvětlil jsem jí, k čemu ten obrázek slouží, že to opravdu není na výuku hebrejštiny dostatečný didaktický materiál. Aby neztratila tvář, důrazně mě napomenula, abych žákům neříkal nic o židovství, protože, jestli sem na to teda nezapomněl, jsem na "křesťanské", a ne na "židovské" škole. Tím ztratila tvář úplně, protože v tematickém plánu (dokument, který by měla znát) bylo, že žáci budou seznámeni se základy křesťanské a židovské věrouky, když už tedy jako bývalá komunistka těžko pochopí, že ty dvě věci spolu úzce souvisejí. Navíc jsem se málem rozesmál, když jsem si ji představil, jak se tam hrabe v odpadcích. Ale hrabala se tam ona? Jak tato bolševice poznala hebrejštinu? Nebyl to náhodou někdo z mých duchovenských kolegů, kteří tam také občas šmejdili, kdo tam na mě hledal kompra?

Přesto se paní ředitelka na mě jednou obrátila, že je třeba ustanovit funkci zástupce ředitele, zda bych si na to troufal. Pro další je třeba říct, že mě tyto funkce, ředitel ani jeho zástupce, nikdy nelákaly. Ne ze skromnosti, ale je to vysoká odpovědnost, úředničina, shánění peněz na chod školy - já žebrat neumím. Znal jsem se s několika školními řediteli, kteří si mysleli, že v této funkci udělají ve školství revoluci, a pak jen řešili ukradené kohoutky v umývárně, nevyvezené popelnice a porady či jednání tu i onde. Nepotřebuji si funkcemi něco dokazovat. Na učení mě zajímala jen práce za katedrou, protože tam se odehrává to podstatné. Ostatně jsem byl jednou kýmsi z UCK i vyzván, abych se ucházel o místo ředitele, ale odmítl jsem to. Mám soudnost. Pokud jsem kývnul na toho zástupce, tak to byl z mé strany spíš ústupek, abych neutíkal před výzvou a odpovědností. Prodělal jsem i jakýsi křest, protože mi paní ředitelka jednou svěřila školu na starost, když si musela vzít volno. Málem to byla pohoda, než jsem se dozvěděl od studentů, že jeden učitel jim řekl, že má druhý den volno, a žáci se ptali na suplování. Paní ředitelka to věděla, ale zapomněla suplování určit. Musel jsem to tedy zařídit, a šlo to. Paní ředitelka mě pochválila, že jsem to prý udělal, jako by to udělala ona, ale trochu jí podezřívám, že to udělala schválně, abych si na tom vylámal zuby. Z toho, jak to pokračovalo, usuzuji, že jen testovala, zda budu usilovat o vyšší funkce, zda se mě má bát, a zároveň mě chtěla znemožnit. To se tedy nepovedlo, proto musel synod řešit konflikt 100% úvazku zástupce ředitele s oním nesmyslným ustanovením. Tady totiž nešlo dělat kejkle s 99% procentními úvazky, protože zde jsme podléhali pravidlům MŠMT, a ta vyžadují u ředitelů i zástupců bezpodmínečně úvazek 100%. Bylo třeba tedy zařídit, abych mohl podržet přitom i ten 50% úvazek na sboru. Bohužel nešli cestou pročištění Řádu pro kazatele, jen udělili mně osobně výjimku. Když i tato překážka padla, paní ředitelka mi řekla, že teď nejsou na funkci zástupce ředitele peníze, proto se mé jmenování ruší. Celou dobu jsem měl podezření, že je to bouda, ale docela jsem si oddechl, že k tomu jmenování nedošlo. Bohužel tato akce podráždila nějaké síly v těch "lepších" členech ČCE a začala mi hořet půda pod nohama.

Klima se začalo lámat s miléniem. Po roce 2000 se nakupily projevy toho, že se něco kolem mě děje, ale já to stále nevnímal. Prostě jsem nechtěl být paranoidní a nechtěl jsem si také o lidech kolem sebe myslet něco špatného. Byla to chyba. To se ukázalo v roce 2004, kdy měla jít paní ředitelka do penze a tak byla otázka nástupnictví naléhavější. Tehdy se najednou v ČCE mnozí soudruzi (bratři to nebyli) zalekli, že bych o to mohl mít zájem já, a jak hlavní z nich, Michal Kitta, jednou řval na moji ženu a později i na mě: "já ti nevěřím, že nechceš být ředitelem, a udělám všechno proto, aby ses jím nestal!" A skutečně se začal činit. Najednou se o mně vyrojily pomluvy a přebublaly ze školy i do toho, co samo sebe nazývá církví, ačkoliv, dějí-li se tam takové věci, je důvod o nároku na toto pojmenování pochybovat.

K životu učitele patří inspekce. Nikdy jsem se jich nebál. Dělal jsem svoji práci poctivě, nepotřeboval jsem se na ně jakkoliv připravovat. A zpočátku nebyly ani při těch zřizovatelských potíže. Už vůbec ne s těmi ze Školského úřadu, protože tam byli lidé inteligentní, zkušení a vzdělaní. Tam jsem to měl vždy dobré. U těch církevních to však bylo závislé na míře diletantství osob, které se z pozice svého úřadu cítily být odborníky na všechno. Dříve neměly proti mému učení námitky, ale najednou tam naklusal vskutku pochybný "takybratr" s příznačným jménem: Kaďurek, ředitel a inspektor Evangelických akademií. Pobyl v jedné mé hodině. Po inspekci či hospitaci následuje vždy pohovor. Během něj se culil jako měsíček na hnojíčku a že prý jsem ho mile překvapil, že čekal, jak budu farářsky mluvit dětem přes hlavy, spatra, ale já že s dětmi celou dobu debatoval, vedl rozhovor, že to bylo pěkné. A tak nakonec jediné, co my vytkl, bylo, že prý mají děti na to, že jde o předmět, na který není učebnice, málo zapsáno v sešitě. Požadoval, aby na každou hodinu měly popsané čtyři stránky, že je na to prý norma. Byla to hovadina. V ČCE si lidé takovéhle normy lehce vycucají z prstu, protože jim to každý věří a nic neověří. Krátce na to proběhla též inspekce od profesionálů a inspektorka ze Školského úřadu mi potvrdila, že dělám správně, když dětem diktuji jen heslovité záznamy. Žádná norma, o které bájil ten Kaďour, prostě není.

Jenomže za týden mě opět volala na kobereček nasupená ředitelka, co jsem to tomu inspektorovi předváděl, že to byla hrůza! Z Prahy ze SR přišla inspektorova zpráva, v níž se konstatovalo, že "vyučující mluvil k žákům spatra, přes hlavy, s žáky nekomunikoval, nevedl dialog ...". Okamžitě jsem to rozporoval; i z následného pohovoru se totiž dělá záznam a ten byl ve zjevném rozporu s inspektorovou konečnou zprávou. Ředitelka mě požádala o písemný rozklad, který do Prahy poslala. Pravda je, že ten špinavec byl brzy po těchto událostech z postu ředitele Evangelických akademií odvolán, ale nevím, jestli to souviselo s tím mým případem, protože všechny církevní úřady se mnou přestaly komunikovat. Ani dřív mi SR neodpovídala na dopisy a mé pokusy o debatu o směrování evangelického školství ignorovala. Ale teď už bylo jasné, že jsem pro tyto úřady psancem. Pokud by tedy byla jakákoliv souvislost s mým případem, pak ne ta, že lhal (protože lež je v těchto kruzích nejoblíbenějším literárním žánrem), ale že to udělal blbě. V ČCE je však člověk udržován v pocitu, že když ho někdo kárá, má to pokorně přijmout. Úředníci ČCE jsou zvyklí osočovat, ale jsou zcela zaskočeni, když mají své výtky dokazovat, jak ještě dále ukážu. Zjevně se nepočítalo s tím, že bych se proti té lži ohrazoval. Jenomže ve "světském" prostředí se takhle jednat nedá.

Samozřejmě mi tou dobou nepřišlo ani na mysl, že by v tom mohl být nějaký úmysl. Spíš jsem si to vysvětloval všeprostupujícím lajdáctvím v ČCE. Je třeba vysvětlit, že v ČCE se na všech úrovních musejí sepisovat nejrůznější zprávy, podávat všelijaké výkazy, ale ví se, že je stejně nikdo nečte a nijak s nimi nepracuje. Proto si tam lidé píší nakonec cokoliv, co je zrovna napadne. Z toho, jak se mnou mluvil, by se tedy mohlo zdát, že zprávu Kaďurek sepsal ještě dřív, než se do Náchoda rozjel, protože inspekci považoval za formalitu. Ani po návratu nepovažoval za nutné ji opravit. Ale ve školství se musí na všechno reagovat. Avšak postupně se ukazovalo, že se na mě skutečně sbírají kompromitující informace. ČCE si v tom nezadá s pověstnou "kachlíkárnou".

Svoji roli v tom sehrála i další osoba, která se začala v EA i v celém seniorátu hodně angažovat. Její angažmá shledávám velmi nešťastným, ale byl to odborník na PR, dokázal se prodat, takže do určité doby z něj celý seniorát i církev tekli blahem. Prezentoval se hlavně jako odborník na mládež, a dost mu to bylo baštěno. Hovoří se mi o tom těžko, protože i on nakonec v seniorátu trochu narazil, a to ne pro své omyly, ale pro hloupost sboru, na kterém, když nakonec z EA odešel, působil. Z počátku šel dost zle proti mně, ale nakonec byl jediným aktivním farářem v seniorátu, který mi po událostech roku 2014 vyjádřil jakousi morální podporu. Po několika letech po mém vyhození z EA zaujal ovšem mé místo učitele křesťanské etiky. Rád bych ho ušetřil, ale byl do celé záležitosti zapleten až moc, takže jeho roli pominout nemohu. Pokusím se tedy neříct všechno, jen to nejnutnější, ale nebudu se moct některým choulostivým událostem vyhnout. Zkrátka, když jsem nastoupil na EA, měl jsem tam dle smlouvy dělat i spirituála, ale nakonec mi to místo nedali, protože bylo rozhodnuto, že školního duchovního nemůže dělat osoba, která hodnotí, což znělo logicky, proto jsem příchod nového kolegy, který byl na půl úvazku školním farářem a na druhou půlku seniorátním farářem pro mládež, přivítal. Bylo mi dokonce uloženo, abych zformuloval jeho náplň práce, kterou odsouhlasila škola, církev i seniorát, nakonec i sám povolaný, který si s ní ale hned z kraje vytřel řiť, aniž by proti tomu někdo protestoval. Na EA se objevil Radim Žárský.

Radim měl poněkud úchylný vztah k "mládeži". Píši to v uvozovkách, protože šlo o mládež jeho stereotypních představ. Cítil se být odborníkem na tu mládež, nabušený tím, že ji přece studoval v samotném Norsku! Církev mu to baštila. Radim, stejně jako jiní, nikdy nepochopil, že na mládež nelze být odborníkem. Stejně jako jiné vrstvy společnosti, ani mládež není jednolitou masou. Takhle nelze být odborníkem třeba ani na dělnictvo, rolnictvo, vězně, menšiny ... Evangelíci ale rádi věří, že ano, že jsou to právě oni, nebo alespoň (což je pohodlnější) někomu takovému mezi sebou slepě věří, že je to on. Tou pravou deviací byl však jeho pocit, že té mládeži jeho představ někdo ubližuje. Vždy se, ať už ve škole či v seniorátu, stavěl do pozice kvočny, která rozpíná křídla nad svými kuřátky, nad mládeží. Mělo to i druhý efekt: kdokoliv jej kritizoval, byl v očích Radimových nepřítelem mládeže, a to v době, kdy ČCE opožděně cloumal nacistickokomunistický kult mládí - "mládí vpřed!" řvala celá ČCE. Být nepřítelem mládeže, bylo horší, než kacířem ve středověku. Radim ani nikdy nepochopil, že role církve ve skandinávských zemích není totožná s její rolí v ČR. Vedle toho vystupoval dost arogantně a nadutě, takže hned z kraje začal, provázen potleskem seniorátu i SR, páchat jednu koninu za druhou. Když se ho tehdejší sekretářka EA, jedna z mála osob, které tam s ČCE měly něco společného, pokusila přivést k rozumu, dost hrubě ji odbyl, samozřejmě Norsko atd. ...

Hned na první poradě, kdy nám byl představen, interpretoval jím právě podepsanou pracovní náplň, v níž se m.j. hovořilo i o tom, že by měl vstupovat do řešení kázeňských problémů, slovy "sem si něco taky přečet, že bych vám měl pomáhat tady tu mládež zmáknout, tak to tedy ne, já jsem tu od toho, abych ty mladé lidi chránil." Kuriózní byl i jeho návrh na další poradě, kde se na jednu stranu snažil farářsky vyjádřit pochopení pro učitele, ale vylezlo mu z toho jeho hluboké pohrdání: "máte těžkou práci, chápu, že se potřebujete na někom odreagovat, ale mohli byste alespoň ty osmnáctileté z toho vynechat, jsou už dospělí, takže by mohli aspoň oni si chodit ven zakouřit." Samozřejmě jen hlupák si může myslet, že školní řády jsou od toho, aby se měli učitelé na kom vyřádit. Jak jsem si ale čím dál víc ke své hrůze uvědomoval, většina kolegů farářů zůstávala emocionálně zakletá v pubertě, či snad dokonce v dětství. V tom asi Radim výjimkou nebyl. Dosluhující ředitelka, která moc dobře věděla, že je to ze zákona nemožné a technicky neproveditelné, ale Radima ještě ochočeného neměla, to alibisticky nechala prohlasovat na poradě. Tou dobou už se na škole začala vyskytovat bytost, která se za rok po tom stala novým ředitelem. Ten jediný Radimův návrh podporoval, dokonce až šíleně hystericky řval na učitelky, které se proti tomu výslovně vyjádřily, že jsou "komunitický starý struktury" a když po poradě scházely ze schodů, ještě za nimi přes zábradlí, rudý vzteky, ječel: "vy, vy si na mě dejte pozor! Já si vás budu pamatovat!" Ještě nebyl na škole snad ani měsíc, ale už věděl, že bude ředitelem, ačkoliv žádné výběrové řízení ani ohlášeno nebylo! Přítomným farářům, Kittovi a Žárskému, na takovém chování nic divného nepřišlo a dál jej prosazovali. Když se potom tím ředitelem stal, rozhodně takovou blbost, jakou Radim navrhoval, nezavedl, zato ony dvě dámy okamžitě vyhodil. A ČCE s pobožnými ksichty všem zvěrstvům láskyplně přikyvovala. I horším, jak se zmíním dále.

Právě v této době se totiž začaly dít věci, kterými jsem se, pokud bych neměl být jako většina farářů alibistickým zbabělcem, musel zabývat. Ony dvě onehdá budoucím ředitelem napadené kolegyně, jako zdravotní sestry s dlouhodobou praxí jediné garantky odbornosti naší školy, začaly upozorňovat na dvě věci. Jednak to byla ona šikana té další kolegyně a dále se začaly projevovat nesrovnalosti v účetnictví školy, a to vinou účetní, na které byla paní ředitelka závislá. Jako zástupce zřizovatelské církve, který navíc učí o morálce, jsem byl osloven, abych s tím něco udělal. Zejména potom, co ona šikanovaná kolegyně dostala dost hnusně vyhazov. Jelikož už kolem pololetí cítila nevoli paní ředitelky, ptala se jí narovinu, zda s ní počítá i na příští rok, nebo si má hledat místo jinde. Ředitelka hrála nechápavou: samozřejmě že s ní počítá, co blbne? Jenomže hned po maturitách, tedy v době, kdy už jsou úvazky na další rok hotové a učitelská místa se hledají těžko, dostala najednou padáka. Proč ji to ředitelka neřekla na rovinu? Prý nechtěla, aby je paní učitelka opustila před maturitami sama, aby ještě opravila písemky. Představitelům ČCE na tom opět nic divného nepřišlo. Plni křesťanské sebelásky to pokládali ze manažersky prozíravý postup. Nejsme přece (jak mi stále někdo vysvětloval) jako církev zaopatřovací ústav.

Tehdy jsem se naivně domníval, že když promluvím jako bratr s bratrem s kolegy Kittou a Žárským, že se s nimi domluvím. Kolegyně s nimi už mluvily, ale měly pocit, že je vůbec nevnímají. Jak jsem zjistil, pocit to nebyl. Ukázalo se, že duchovenstvo ČCE jediné, co umí skvěle, je nevnímání.

Určitou roli tu sehrálo i to, že jedné z těch akčních kolegyň, i té šikanované, právě v té době zahnuli manželé. Bylo až nechutné, jak toho ti dva takybratří dokázali proti nim zneužít.

Postupně jsem je oba oslovil, začal jsem Kittou. Už jeho první reakce, když jsem se u něj snažil přimluvit za kolegyni a vysvětlil mu, že se jí stala křivda, jak jí vyhodili, byla naprosto zcestná. Ukázalo se, že ten soudruh je mentálně v úplně jiné dimenzi. Reagoval slovy: "a ty se bojíš, že by se ti to mohlo stát taky?" Vysvětlil jsem mu trpělivě, že nejde o mě, nýbrž o kolegyni a o to, že se na církevní škole dávají takovéhle podpásovky. Opět reagoval totálně mimo: "Nojo, těm dvěma zahejbají manželé, tak ony se spolu takhle identifikují." Snažil jsem se ho přivést k rozumu, aby začal myslet, ale bylo vidět, že otep slámy by byla bystřejší než on. Začal proti mně útočit: "Víš, Vlastička (paní ředitelka!) mi vždycky řekne: 'já vím, já to s lidma moc neumím,' ale od tebe jsem takovou sebereflexi ještě neslyšel." Pokusil jsem se tudíž oslovit Radima, ale jeho reakce byla: "no jó, těm dvěma zahejbají manželé, tak ony se spolu takhle identifikují, že?" Inu faráři se ukázali jako dobytek. A tak jsme šli vejš, na seniora Vojena Syrovátku, ale jen, abychom zjistili, že je hovado ještě větší.

S Vojenem jsem si tedy krutě naběhl. Zmátlo mě, že je to chartista. Jako chartisty jsem si naivně představoval lidi čestné, jako Miloše Rejchrta nebo Miloslava Vašinu, který působil v našem seniorátu a jako jediný mě tehdy podporoval, ovšem jako penzista už bez jakýchkoliv pravomocí. To jsou lidé, které trápí, když se děje jakékoliv bezpráví, tím hůř, páchá-li ho někdo pod hlavičkou církve. Vojen ale během jediné návštěvy dokázal, že práva lidí mu byla vždy u řiti, a v následujících letech tento dojem jen potvrzoval.

Jako senior byl neuvěřitelný lempl. Sice lidé, kteří jej pamatovali v prvním volebním období, tvrdili, že tehdy to bylo dobré. Když se bohužel i díky mému hlasu dostal do druhého, makal jen na tom, aby se vyhnul jakékoliv práci. Na konventech jsme neustále řešili, že když vypukl na nějakém sboru (nejvíc v Klášteře) nějaký problém, Vojen o ničem nevěděl, nechodila mu odtamtud žádná pošta a podobně. To jsem si ale uvědomil až po návštěvě u něj, kdy jsem oběma kolegyním jako vůl řekl, "pojeďme za seniorem, to je poctivý člověk, chartista, ten nás určitě vyslechne." Hned u branky bylo jasné, že máme zanechat všech nadějí na čestné jednání kterékoliv vyšší církevní šajby, než je klika od kostela.

Nevím, jak dlouho tam stál, ale když jsme dorazili do Dvora Králové, čekal za brankou jako hlídací pes a vyhlížel nás s vytřeštěnýma očima strachy! Ano, trochu se mu i klepala kolena. Bylo až neuvěřitelné, že takto očekává kolegu, bratra v Kristu, dokonce podřízeného, který jej požádal o rozhovor. Ale on byl skutečně vyděšený, že bylo s podivem, že mu ještě netečou z nohavic výkaly. Bylo těžké si jej představit, jak "hrdinně" čelí estébákům. Místo pozdravu nám roztřeseným hlasem sdělil, že se pokusil k rozhovoru přizvat i Žárského a Kittu, aby prý na nás nebyl sám. Už za to by měl vyletět z taláru, protože jasně porušil závazky kazatelského reverzu, když byl totiž požádán o rozhovor, měl nás nepředpojatě vyslechnout a ne k tomu zvát další lidi. S nimi si mohl pohovořit až potom. Ti naštěstí nepřišli, protože, jak jinak, měli strašně moc práce. Nevím, co čekal? Že ho snad budeme mlátit? Ale bylo okamžitě jasné, že poctivý a nepředpojatý rozhovor nemůžeme čekat od člověka, který už od začátku vystupuje nepřátelsky a zaujímá zbabělé obranné postoje. Hned nám to dal znát i tím, když úvodem prohlásil, že se na situaci v evangelce ptal Žárského a Kitty a oba ho ujistili, že je tam všechno v pořádku, a on jim věří. Už tady jsem pocítil, že jsem a budu v ČCE brán vždy jako osoba nedůvěryhodná, v řádu zanedbatelné kategorie člověka, což mi i později Vojenovi patolízalové dávali stále najevo. Vojen pokračoval tím, že aby se s námi vůbec bavil, musíme mu napřed dokázat, že Žárský s Kittou jsou hajzlové. Jasně jsme mu řekli, že jsme se o těch dvou bavit nepřišli, mluvili jsme s nimi, ale bez úspěchu, proto jdeme o stupeň výš, abychom mu předestřeli své záležitosti, a nežádáme od něj nic jiného, než aby je poctivě vyslechl a prověřil. Ale bylo to marné: jako stižený senilitou nevnímal, co říkáme, bez souvislostí nám často vpadal do řeči a vždy mlel něco o Kittovi a Žárském, ačkoliv jsme mu neustále připomínali, že o těch dvou se s ním bavit nechceme.

Přitom právě tyto jeho dementní reakce mi hodně otevřely oči. Omylem, jak byl vyděšený, začal prozrazovat i věci, které nechtěl. Když jsme hovořili o tom, jak zatočili s češtinářkou, všechno popřel: "já sem se ptal Radima, a on mě ujistil, že tam žádná šikana není. Kdyby byla, on má na to nos!" Už to je projev absolutní hlouposti, jestli Radim něco takového prohlásil. Největší blbci jsou lidi, kteří si právě myslí, že na něco mají neomylný nos. Ale že takto argumentuje dospělý, svéprávný chlap, kterému někdo svěřil řidičák i klíče od bytu, bylo neuvěřitelné. Z ničeho nic nám vpadl do řeči výkřikem: "Kitta a Žárský jsou nejpilnější faráři v seniorátu, mají nejvíc funkcí, a nemůžete od nich čekat, že je budou dělat doopravdy!" Tak to bylo vážné. Jak už jsem prve řekl, vnímal jsem tenhle trik mnohých farářů, že kumulací funkcí si vytvářejí prostor pro nicnedělání a věnování se svým koníčkům. Všichni z nich tečou: "jak to ten kluk všechno zvládá, že?" Když takovému obdivovateli řeknete: "Nezvládá, vždyť nic nedělá, jen se vymlouvá, že toho má moc," hned takový odpoví: "no jasně, vždyť to nejde stihnout tolik funkcí najednou, vždyť toho opravdu má dost!" Považoval jsem to vždy za individuální hloupost konkrétních jedinců. Vojen však proflákl, že je to systémová záležitost, je to chtěné. Jednoduše se vybere pár jmen, která se zavalí funkcemi, ti je nedělají, ale to jim uvolní ruce, jelikož nic nestíhají, dokonce ani práci na sboru ani péči o svoji rodinu, nadřízení jim to shovívavě promíjejí. Tím si je zavazují. Funkcionáři, kteří nic nedělají, neotvírají a neřeší žádné problémy, takže i jejich nadřízení mají svůj hříšný klid, jak Vojen prozradil.

Právě tehdy se ukázalo, jak velkým problémem kumulace funkcí v ČCE je. Ve středověku se tomu říkalo "mnohoobročnictví" a bylo to považováno za hřích. V ČCE je to, alespoň u některých jedinců, vnímáno jako ctnost. ČCE si nedovede představit na určitých místech nikoho jiného, než "osvědčená jména". Sice má ve svých řádech pojistky proti spojování neslučitelných funkcí, aby se také rozprostřely optimálně mimo rodinné klany, ale v praxi se na to kácí. Pokud to vůbec někdo řeší, dávají se automaticky dispenzy. Kitta byl třeba současně členem seniorátního výboru, dokonce jako konsenior, přitom byl zvolen i do seniorátní pastýřské rady, ačkoliv tento orgán má být na seniorátním výboru nezávislý. Vedle toho vedl několik seniorátních i celocírkevních odborů a výborů, byl synodálem a měl několik celocírkevních funkcí, vedl SPEK a současně se prezentoval jako folkový kytarista a zpěvák. Už z toho je zřejmá nepoctivost takového funkčního obžerství. Funkce se na konventech obsazovaly následujícím způsobem: "no tak bratří, tak kdo má návrh, no? Támhle bratr: 'Kitta', no vidíte, tak tu máme první návrh, bratr Kitta bere? Výborně, přijímá! Tak další návrh, bratří, no, támhle bratr: 'navrhuju uzavřít kandidátku'. No, tak, bratři, je tu návrh na uzavření kandidátky, tak musíme dát hlasovat, takže, kdo je pro? Ano, to je jasná většina!" Mnoho funkcí se ale obsazuje jmenováním, které probíhá zázračně, tedy mimo zraky veřejné kontroly.

Zeptal jsem se Vojena přímo, od koho mám tedy výkon těch funkcí očekávat? Začal na mě útočit, jak to mají stíhat, tolik funkcí, jako bych za to mohl já. Proto jsem mu přímo řekl, že to je jeho chyba, jeho manažerské selhání, nedovede-li zapojit všechny faráře. Kdyby mu o tu církev opravdu šlo, rozdělil by ty funkce optimálně mezi další lidi, ne jen faráře, aby se funkce vykonávaly doopravdy a pořádně, jinak to nemá smysl. V seniorátu je lidí dost.

V ČCE se totiž od tohoto triku s kumulací odvrací pozornost útočením na svědomí kritiků: "podívej, tenhle bratr dělá všechno, a co děláš ty?" Jako by ty funkce ležely někde v regálu v hypermarketu, jen, jen po nich sáhnout. Ale fakticky jejich obsazování probíhá obskurně. Každý navíc ví, že jsou připravené jen pro ty správné lidi, proto by byla drzost o ně vůbec usilovat. V evangelické církvi obecně platí, že vše, co uděláte, je špatně. Tím jsou členové ČCE snadno vydíratelní. Já to Vojenovi nebaštil, takže jsem ho tím tak vykolejil, že Vojen se při myšlence, že by se funkce daly v plen opravdu schopným lidem, způsobilým je opravdu vykonávat, vylekal a vykřikl: "to by se mi do nich taky mohl dostat ...," bohužel si hned uvědomil, že už mu to moc kecá, takže koho se tak bojí, jsem se nedozvěděl.

Korunu tomu nasadil, když se nás pokoušel zastrašovat. Najednou nám vmetl, "my to v Diakonii děláme tak (tehdy byl členem správní rady Diakonie), že když si v nějakém středisku zaměstnanci stěžují na vedení, nic nevyšetřujeme a všechny je vyházíme a najmeme nové. Na pracáku je lidí dost!" Zeptal jsem se ho, jestli mu nevadí, že, navíc jménem božím, učí lidi držet hubu a krok a dopouštějí se možná nespravedlnosti? Řekl mi jen to jeho fatální: "ale my máme v Diakonii klid (Mohl s Karlem Gottem dodat: 'klid na práci')," jako by ten klid byl tím nejdůležitějším. A to je právě ta široká cesta ČCE, která vede k zahynutí (Mt 7, 13).

Na odchodu nám Vojen opět řekl: "no tak jste mě nepřesvědčili, že Kitta s Žárským jsou takoví hajzlové". Opět jsem mu připomněl, že o tom nebyla řeč. Kolegyně jen koukaly, co jsem jim to doporučil za vola. Jestli jsem si Vojena někdy vážil, tak teď jsem odcházel s hlubokým zklamáním, odporem a pohrdáním, což se umocnilo i tím, že jsem dále už jen pociťoval z Vojenovy strany typickou vlastnost všech hlupáků - jeho mstivost. Tou mě začal pronásledovat prakticky po celé církvi.

Brzy na to došlo k několika pokusům mě zaskočit nepřipraveného. Ačkoliv já jednal s těmito lidmi vždy poctivě a otevřeně, oni se mě pokoušeli dostat nepřipraveného, a hlavně bez oněch dam, snad si mysleli, že jsem stejná sračka jako oni, neschopná bez někoho za zády jednat. V tom se ale mýlili. A tak mě například zadrželi ve škole po velikonoční oslavě, posadili mě před ředitelku, oba soudruhy "pilné" faráře, zatím neoficiálně budoucího pana ředitele a několik členů tehdy působící rady školy, abych se vyjádřil k tomu, co jsme byli řešit s Vojenem, zejména tu věc s účetnictvím. Opět se neřešila fakta, ale jakým právem o tom mluvím. Exkomunistka ředitelka mě poučovala, že bych měl jako farář tlumit napětí, a ne vytahovat problémy. Snažili se dělat, jako že já chci školu poškodit. Ale já ji naopak chránil před těmi, kdo ji svými lumpárnami poškozovali. Kdybych chtěl školu poškodit, mohl jsem to udělat zrovna. Najednou se totiž stalo něco, co mě mělo zastrašit, ale ve skutečnosti mě to ještě víc zhnusilo. Radim Žárský se ve své bohorovné aroganci dopustil něčeho, za co by škola musela zaplatit pokutu, z jaké by se už nikdy finančně nevyhrabala.

"Jednání" bylo sérií zastrašovacích pokusů, ale já se holt nerozklepal. Radim začal kroužit po ředitelně s poťouchlým úsměvem, najednou se vrhnul do jedné ze skříní paní ředitelky. V ředitelce sice hrklo, ale nic proti tomu neudělala. Radim suverénně vytáhl moji osobní složku. To je dokument, který je přístupný výhradně řediteli, případně jeho zástupci, ale tato funkce obsazena nebyla. Ani zřizovatel, ani žádný jeho orgán k osobním spisům nemají přístup. Správně by Radim ani neměl vědět, kde ty složky jsou. Nejen, že nebyly zákonně zajištěné, ale zcela nepovolaný člověk se v nich zjevně přehraboval už dříve! Radim se s ní provokativně posadil proti mně a s významným pomrkáváním a úšklebky si v tom listoval, předstíral, že tam na mě má nějaká kompra. Ani z toho jsem se nepodělal, protože mi bylo jasné, že tam na mě nemohou nic mít. Mohli by být naopak rádi, že jsem to neudal. Radim je ten, koho podezřívám, že se tenkrát hrabal v tom odpadkovém koši.

Během jednání nikdo nezpochybnil, že se s účetnictvím dějí čachry. Zástupci církve se jen snažili hrát to na "odpuštění". Nějak jim v jejich pobožnosti uniklo, že křesťanské odpuštění není totéž, co krytí trestné činnosti. Nakonec si vzal slovo budoucí ředitel, který prohlásil, že on má zkušenosti z práce v neziskovkách, a že tam se také krade, ale nikdy se to nevyšetřuje, protože by to prý odradilo sponzory. Proto se to musí vyřešit "jinak". To lahodilo uším církevníků. Ti rádi řeší všechno "jinak", než poctivě. Také na to došlo, a to takovým způsobem, že i když jsem byl k paní účetní kritický, nyní zase musím konstatovat, že to, jak s ní zatočili, bylo svinstvo.

Když se nakonec tím ředitelem stal, byli jsme tehdy rozeseti po dvou budovách, když nám církev nechtěla zajistit jednu, která by lépe vyhovovala. Když bylo několik tříd na nějakých akcích, nechal nás, kteří jsme učili, všechny přesunout do budovy, kde nebyla administrativa, prý to bude provozně lepší. Tehdy ještě měl málo kdo účet, většina kolegů si chodila pro výplatu do účtárny. Jim řekl, ať se neobtěžují, že jim výplata bude přinesena. Kupodivu ji nepřinesla účetní, nýbrž "obětavě" on. Když jsme se pak do první budovy vrátili, bylo nám řečeno, že účetní má dovolenou, takže vše máme řešit s ředitelem. Účtárna byla zamčená. Pak se podařilo účetní propašovat do sborovny dopis, v němž obvinila ředitele ze zrady, že ji vyhodil.

Jak se ukázalo, ředitel, který jí dřív, když vycítil, jakou účetní ve škole moc má, podlézal. Ale když se chopil moci sám, jedna z prvních věcí, kterou udělal, byla, že se jí zbavil. Proto jsme museli být odsunuti, abychom nebyli svědky dost dramatického vyhazovu, který kopíroval metody paní ředitelky. Účetní, už v důchodovém věku, se ho ptala, zda s ní počítá na příští rok. Ujistil ji, že ano, ale už druhý den jí dal okamžitou výpověď pro přespočetnost. Aby nemohla být zpochybněna, doručil ji osobně k ní domů s tím, že další vstup na pracoviště je nežádoucí. Když totiž přijdete po výpovědi do práce, je výpověď neplatná a musí ji prozkoumat soud. Aby k tomu nedošlo, ředitel se druhý den s účetní málem před budovou popral, jen aby jí fyzicky zabránil ve vstupu. Proto ani nedošlo k předání klíčů, peněz a dokumentů, takže tam později operovala nějaká komise se zámečníkem. Ředitel na ten dopis musel zareagovat. Vymluvil se na to, že prý jeden den chtěl opravdu paní účetní dál podržet, ale téže noci horečně přemýšlet, kde ušetřit, aby nám mohl zvýšit platy, a ukázalo se, že to lze jen na účetní, jejíž práci levněji zastane sekretářka (později byla ve skutečnosti najata účetní firma). Tohle se samozřejmě církevní vrchnosti líbilo. Ale já to považuji za svinstvo. I když jsem přesvědčen o vině paní účetní, mohu se mýlit. I viník má právo na obranu. Poctivé vyšetření, i třeba před soudem, dává obviněnému prostor pro obranu. Ale to církevní papaláši nemají rádi. Rádi obviňují, ale s jistotou, tak, aby se obviněný nemohl bránit. Z hlediska lidskoprávního prakticky ČCE porušuje právo na spravedlivý proces. Toho jsem se později nedomohl ani já.

S kolegyněmi jsme se domohli i přijetí na SR, ale bylo to k ničemu. Opět ten vystrašený ksicht, i když maskovaný pobožným šklebem. Úlisné úsměvy, trpělivé vyslechnutí, ale nakonec nám bylo sděleno, že oni mají jiné informace od lidí, kterým věří víc, takže se tím, co říkáme, vůbec zabývat nebudou. Je to, jakoby se člověk proti rozhodnutí soudu nižší instance odvolal k vyšší, ale tam to bylo odmítnuto s tím, že soudce nižšší instance je kámoš ze studií, chodíme spolu na ryby, já mu důvěřuju. To je ve světské sféře nemyslitelné. ČCE má sice vícestupňovou správu, ale je to podvod, protože vyšší instance se automaticky kryjí důvěrou v rozhodnutí těch nižších. Ještě to korunují tím, že na těch nižších je přece "bratr". Jakoby bratr byl vždy neomylný, jako by nemohl lhát, jakoby ten, kdo se odvolává, už bratr nebyl.

SR s námi sice vyrazila zbožně dveře, ale asi přece jen na Vojena zatlačili, takže jsem byl opět zcela nečekaně zaskočen po jedné pastorálce (navíc jsem měl s sebou tehdy svého skoro ročního synka, jelikož manželka byla v nemocnici, takže chudák kluk byl svědkem dost nechutného divadla) tím, že mě po ní Vojen odvedl kamsi vedle, a aby na mě nebyl sám, měl tam ty dva mnohoobročníky a další lidi, jakože mi dávají znovu příležitost přednést jim tu záležitost. Sotva jsem stačil říct pár slov o vyhazovu češtinářky, vylítl Kitta a začal na mě, rudý vzteky, hystericky řvát, že nic takového se nestalo, že to není pravda a já jsem paranoik. Teda na mě. Bylo to komické: on se mi totiž nezvládl dívat při tom vystoupení do očí, takže nakonec řval a prskal bokem na zeď. Vůbec jsem si od té doby faráře prohlížel hlavně z boku a zezadu, protože jakmile jsem od těch dob na někoho z nich promluvil, okamžitě se začal odvracet jinam. Kitta řval, bránil paní ředitelku, že se samozřejmě může dopouštět přehmatů, protože je tam proti ní vedeno mnoho spiknutí: angličtinář tam má svojí kliku, druhá češtinářka (ne ta vyhozená, ale která také usilovala o ředitelský post) tam má svoji kliku ... zkrátka najednou by ve škole bylo víc klik než zaměstnanců. Theoreticky je to nemožné, ale v ČCE snad opravdu působí víc klik, než kolik má členů. Jenže škola by takhle nemohla fungovat ani minutu. Ačkoliv bylo vystupování Kittovo naprosto trapné a plácal blbosti, věcné informace přecházel, nepochodil jsem. Tehdy Kittu všichni v seniorátu zbožňovali. Podporu ztratil až po mém odchodu z církve, když se, už jako senior, pokusil spor jednoho sboru s farářem vyřešit tím, že si z toho dělal srandičky. Kittovou mantrou bylo vždy, když měl něco řešit: "proč zrovna já se mám tímhle zabývat?"

Nejděsivější během všech těchto jednání byla absence zájmu o pravdu. Ten kromě faráře Miloslava Vašiny neměl vůbec nikdo. Všichni v ČCE mají "svůj názor", aniž by měli informace. Domnívají se, že informace nepotřebují, protože ty by jim ten názor hatily, a protože mají na svůj názor "právo", nikdo jim ho nesmí informacemi komplikovat. To se projevuje často i při studiu theologie, které se prostě jen udělá. Kitta v jednu chvíli vykřikl, že on nechce vidět celý ten spor jinak, než jako "problém komunikace". To bylo jeho oblíbené klišé. Jako senior se pak také pokusil jednoho kolegu zbavit způsobilosti k výkonu farářské funkce pro "poruchu komunikace" (jak poznamenal jeden novinář, že je to typický zástupný důvod). Ale tehdy už ztrácel přeci jen podporu, takže SR ani seniorátní Pastýřská rady mu to nespolkly. Ovšem to je ten problém celé ČCE: absolutní nezájem o to, jak se věci mají doopravdy, jen, jak to chce člověk vidět. To je i za nezájmem o theologickou vědu a bádání, protože nutí vidět věci jinak, než jak se chce. Faráři občas ve svých homíliích útočí na dnešní dobu jako "postpravdivou" či "postfaktickou". Ve skutečnosti, je-li církev proti "tomuto světu" v něčem průkopnická, pak je to právě postfakticismus, neboť ani v theologii není důležité, co je pravda, nýbrž co je třeba za ni považovat, aby se mi nezhroutil můj svět a abych s tímto světem zapadl do určité komunity, která ho se mnou plus mínus sdílí. Ani v praktických věcech nejde o pravdu, ale o to, zda tím či oním rozhodnutím někoho naštvu, nebo potěším. I proto jsem byl na konventu tenkrát jediný, kdo nezvedl ruku pro Kittu, aby dostal funkci v seniorátní Pastýřské radě. Věděl jsem, že není schopný ani ochotný problémy analyzovat a řešit.

Ještě jednu komedii pro mě Vojen s Kittou uspořádali. Hned potom, co jsem Vojenovi vytkl jeho manažerskou neschopnost, byla pastorálka, na níž Kitta dojemně sdělil, že ač ho to mrzí, nezvládá už tolik funkcí a musí se o ně podělit, takže chce pustit vedení odboru pro práci s dětmi a rodinou. Že jí nabídl Filipovi Čapkovi, ale ten je zaneprázdněn na fakultě, takže kdo by si to vzal. Celé to byla komedie, která mi měla prokázat Kittovu nepostradatelnost. Faráři jako na povel začali studovat, zda mají dost čistou obuv. Do nastalého ticha jsem tudíž nabídl své služby. Nastalo ticho ještě větší, jako za půl hodiny. Vyděšený Vojen začal blekotat, že, no, že, teda, jako kdyby mi to dali, tak že se hlavně mám držet zpátky, protože ten odbor funguje docela samočinně, takže hlavně abych do něj moc nezasahoval (později jsem zjistil, že vedoucí odborů z řad farářů často ani netuší, co se v jimi vedeném odboru děje). Nakonec někdy museli umluvit toho Filipa, ten ale přítomen nebyl. Ale aspoň jsem Vojena dostal do situace, kdy musel jeho kůň přece nakonec jednu funkci pustit. Seniorátní výbor se mnou od té doby nekomunikoval vůbec. Ani, aby mi řekli, že mě neberou. Když jsem se jednou Kitty přímo zeptal, jestli mi ten odbor dá, jen se mě s připitomělým úšklebkem zeptal, jestli slibuju, že ho budu vykonávat s nadšením. Na tyto svazácké kecy jsem mu řekl, že na nadšení moc nedám, nýbrž na poctivost. Vymluvil se, že se o tom ještě nejednalo. Až za půl roku jsem se z dokumentů ke konventu dozvěděl, že už tehdy byl umluven ten Filip. Ale i to je pro ČCE typické: její orgány s kým nechtějí, nekomunikují.

No a pak přišla ta "volba" ředitele. Kde ho Kitta splašil, je stejnou záhadou, jako proč ho církev tak do té funkce cpala. Neměl s ní nic společného, absolvent několika semestrů Husovy theologické fakulty (HTF UK), jako Kitta bývala člen CB. Protežovaný kandidát, ačkoliv neměl žádné praktické pedagogické zkušenosti, se stal okamžitě třídním jedné třídy a vedoucím studentské rady. Se studenty jsem měl velmi dobré a otevřené vztahy. Takže mě překvapilo, když na poradě informoval, o výstupech ze studentské rady, že si tam nejvíc stěžovali na mě, aniž by konkrétně řekl, co, jen jmenoval několik členů. Jak se ukázalo, ti byli tou dobou nemocní, takže na radě ani nebyli. Postupně se takové útoky začaly kupit. Kitta mi poslal dopis, ve kterém mě napomínal, jak blbě to "náboženství" učím, jak se to má dělat správně a že oni měli ve škole oblíbeného chemika, kvůli kterému si všichni kupovali knihu Malý chemik, a já že se mám snažit být také populární (to je pro dnešní faráře charakteristické: je jedno, co učí, hlavně aby byli oblíbení). Když jsem, aniž bych ho jmenoval, přečetl jeho stupidní rady ve sborovně, abych se ujistil, zda nejsem sám, komu přijdou mimo, zavládlo mohutné veselí. Kdosi prohlásil, že to je jak rady nějakého zapšklého učitele z 19. století a nechtěli mi věřit, že autor je o rok mladší, než já (ještě mi nebylo tenkrát 40).

Kittovi jsem odepsal, že tam jednak neučím náboženství, a vůbec neučím tak, jak popisuje. Vyzval jsem ho, aby směle využil svého práva a přišel ke mně do hodiny na hospitaci. Odmítl, že není zvědavý na moje divadlo. Vyzval jsem ho, aby udělal přepadovku, aby měl jistotu, že na něj nic nehraju, ale odmítl, že nepotřebuje, protože mě zná. Ví, jak náročné jsou moje programy na pastorálkách. Když jsem mu řekl, že nemůže srovnávat programy pro kolegy, absolventy stejné fakulty, s vyučováním na střední škole úplně jiného oboru, odbyl mě, že "všichni faráři vždycky mluví stejně za všech okolností, a ty nejseš výjimka!" Opět příklad, jak duchovenstvo ČCE tíhne k zjednodušeným konceptům, které jim dávají iluzi, že mají vše zmáknuté. Částečně je ovšem pravda, že někteří faráři, když chtějí být vnímáni jako odborníci třeba na děti, mluví s každým jak s mrnětem. Ale že by tak jednali všichni, to už je ta kittovská simplifikace, vlastní zdaleka ne jen Kittovi.

Kittův odpor k seznamování s fakty se projevil i později po nástupu nového ředitele, ale než přejdu k tomu, musím zmínit ještě jednu okolnost tohoto procesu.

Nový ředitel si snažil před volbou vydláždit cestu podlézáním studentům své třídy, třeba tím, že když ředitelka zavedla nějaké opatření, které mají žáci dodržovat, suverénně prohlásil, že jeho třídy se to týkat nebude, aniž by se ředitelka vzmohla na odpor. V chodu školy tak v závěru její funkce nadělal dost chaos a žáci ostatních tříd se právem ptali, proč jeho třída má výjimku. Někteří ho podporovali, ale i v jeho třídě byli odpůrci. Pracoval totiž dřív jako pečovatel v jednom sociálním zařízení, kam chodili naši studenti na praxi, takže ho dost znali. Měli k jeho chování na pracovišti dost výhrad. Vytýkali mu zálibu v alkoholu, zálety a donášení na kolegy. Bohužel i jedna studentka z jeho třídy, to napsala do zprávy z praxe. On se pak stal jejím třídním! Mezi studenty se rozjela petiční iniciativa proti tomu, aby se právě on stal ředitelem, zaštítily ji i výše zmíněné kolegyně i několik bývalých studentů. Samozřejmě jsem nemohl stát zbaběle stranou. Podpořil nás Míla Vašina, který nám umožnil i konat porady petičního výboru v prostorách náchodského sboru.

Snažil jsem se opět zprostředkovat jednání mezi studenty a zřizovatelem, ale opět marně. Ředitel také hned po nástupu ony dvě výše zmíněné kolgyně skutečně vyrazil, i proti tomu se protestovalo. Mě kupodivu ne. Když jsem ovšem pozval Kittu, aby přišel na jednání petičního výboru a studenty vyslechl, opět měl děsně moc práce. Nakonec řekl, že on chce vidět ty studenty jako "hnusně zmáklé" těmi vyhozenými učitelkami, a proto s nimi mluvit nebude. Opět kittovina.

Jenomže co jsme zažili se synodním seniorem Rumlem, to bylo snad ještě horší. Když se Ruml uvolil k nám do Náchoda přijet, doufal jsem, že se snad konečně dočkáme férového jednání. Ale on přijel s tehdy nově jmenovaným mladým ředitelem Evangelických akademií Čechem. Během jednání Čech neustále bázlivě šmidral očky po Rumlovi, aby se ujistil, jak si vede. Za celou dobu ovšem neprojevil žádný zájem o to, co se mu studenti snaží říct. Snažil se je jen usadit a setřít. Studenti však i mě překvapili vyspělostí svého jednání. Nevztekali se, nenadávali, byli naprosto slušní, zdvořilí, věcní, ale také asertivní. Trpělivě se mu snažili vysvětlit, oč jim jde. Tehdy kapituloval, protože neměl na to, aby je setřel. V ten moment přestal Ruml študovat svoji obuv a chopil se díla sám. Dělal přesně to, co děljí faráři na pastorálkách, konventech či synodech: napřed studenty zesměšňoval, překrucoval a ironizoval jejich výroky, snažil se je znejišťovat. Studenti ale zůstali pevní. Zřejmě cvičení na jenání s klienty s demencemi, věcně a trpělivě vyvraceli všechny Rumlovy útoky: "ne, pane seniore, tohle jsem neřekla, já jsem řekla, že ...". Nejtrapnější moment byl, když došlo na zážitky s ředitelem na pracovišti, a jedna studentka uvedla své svědectví tím, že u jedné věci nebyla osobně, jen o ní slyšela, ale v tom Ruml vyskočil, nenechal jí domluvit a skutečně tam skákal se vztyčeným ukazovákem na jedné noze a řval: "slyšíte to! Slyšíte to! Ona u toho nebyla! Ona to jen slyšela". Ale ani tím ji ani ostatní studenty nevykolejil. Bylo to šílené divadlo: zbabělí a agresivní dospělí, kteří řvali, shazovali děti, a na druhé straně děti, které velmi dospěle a věcně komunikovaly. Nevěděl jsem, zda se dmout pýchou na studenty, nebo se propadnout hanbou za svého synodního seniora?

Ten mě šokoval potom ještě víc: zase ten zbabělý, vyjukaný zjev. Přišel jsem do sborovny, nebyl jsem nijak odvážný, ale věděl jsem, že budu muset svého šéfa pěkně setřít. Ale nemusel jsem dlouho přemýšlet, kudy do toho. Joel Ruml působí fyzicky jako mohutná postava, ale ve sborovně seděl jen rozklepaný pytel sraček a orgánů. On se tam skutečně klepal strachy! A jen proto, že nedokázal zmáknout skupinku puberťáků. Ale on ji neměl zmáknout, nýbrž poctivě vyslechnout. Avšak to srabáctví ČCE ve vztahu ke světu v něm vyvolalo asi představu, že jede na křížovou výpravu. Seděl tam a bublal si do toho svého porostu kolem úst: "já nemám problém mluvit s mládeží, já rád mluvím s mládeží, ale tohle byli fanatici!" Dokonce na mě koukal, jako by ode mě čekal nějakou podporu. Ale marně. Nemilosrdně jsem mu vmetl, že to žádní fanatici nebyli. Naopak, byli to oni, kdo se snažil o férový rozhovor, ale on je jen napadal a zesměšňoval, jenomže oni mu na to neskočili. "Proč jste například skákal do řeči té studentce, když sama upozornila, že určitou věc zná jenom z doslechu?" zeptal jsem se. "Já sem považoval za svoji povinnost ...," prohlásil, ale nedokázal říct, proč, když ta studentka na to upozornila sama, s plným vědomím, že tím svoji výpovědní hodnotu oslabuje. Když potom tak nedůstojně prchal v Událostech před kamerou, nic už mě nemohlo zaskočit.

Nejhorší bylo, že na chodbě na mě čekali studenti, kteří se mě zeptali: "jak můžete dělat faráře v církvi, kterou vede takovej chlap?" Od té doby až do svého odchodu, tedy plných deset let, jsem byl farářem této církve s hodně blbým pocitem. Jistěže jsem měl hned na jazyku to, co se plíživou mentální manipulací (která v ČCE funguje, ačkoliv ne tak zjevně, jako v sektách) zažere, že "jsme lidé hříšní, chybující, církev je společenstvím hříšných, ne dokonalých, lidí, a já dělám faráře kvůli Kristu, ne kvůli Rumlovi ..." To jsou ty kecy, kterými satan této církvi brání po sebereflexi. Pobyt mezi necírkevními dětmi i kolegy mě určitě naučil tomu, že tyhle žvásty, které tak pěkně duní v církvi, mi v prostředí "světském" nikdo baštit nebude, a právem ne. I proto jsem si přestal s kolegy faráři rozumět, protože jsem zcela opustil českobratrskou ptydepe, ne pro nějakou civilní interpretaci či jinou ideologii, ale prostě pro poctivost.

Jak už jsem řekl, sám jsem po ředitelském postu nebažil. Ale doufal jsem, že když paní ředitelka odejde a proběhne férové výběrové řízení, najde se nějaká kvalitní osobnost. Jenomže jsem musel skousnout, že ČCE nemá k poctivosti odvahu, i tohle řízení bylo už předem zmanipulované. Když pak došlo k tomu s tím Prokopem, byl to zjevně důsledek těch věčných podvodů a švindlů. To nejsou jen nějaké chyby, jakých se lidi, zvláště v nějakém odpovědném postavení, snadno dopustí, jak by to chtěli někteří vidět. To jsou jednoznačně lumpárny. Kde je církev Kristova, tam nejsou lumpárny, ať si českobratrští evangelíci říkají, co chtějí. Plně souhlasím s nekonvenčním katolíkem Hansem Küngem, když říká, že společenství, které nenásleduje Krista, se nemůže nazývat církví. A je tedy na našem českém náboženském trhu vůbec nějaká církev?

Pokud jde o další život v ČCE a její EA, budu toho muset hodně vynechat, abych to přece jen zkrátil, ale současně musím hovořit i o životě v církvi, protože se to dál dost prolínalo.

Pokud jde o pana ředitele, jeho první rok ředitelování byl dle očekávání plný zmatků, ale později se přece jen chytl. Samozřejmě se zbavyl těch dvou kolegyň. V té chvíli mě ještě ne. Ještě deset let jsem tam vydržel. Jeho nespornými úspěchy bylo to, že sehnal pro školu stálou budovu a skončilo období každoročního stěhování. Také se mu povedlo školu technologicky zmodernizovat. Určitě umí sehnat peníze. To se mu nedá upřít. Přesto se projevovaly i jeho stinné stránky. Než se ale zmíním o tom, budu muset ještě jednou rýpnout do Radima Žárského, ptotože jeho další působení na škole vedlo k několika průšvihům, které nejlépe ilustrují, jak duchovenstvo ČCE ignoruje skutečný život a jeho řády.

Jedním ze snů, které si Radim hodlal prostřednictvím ČCE splnit, bylo vytvoření školního klubu. Radim ne jen ignoroval všechny řády a úmluvy, ale také byl mistr v rozjíždění různých akcí, práci však nechával jiným. Vždy něco začal a pak se za to na konci sám pochválil. Ředitel mu umožnil klub zřídit, dovolil mu i, aby tam chodily děti, které nejsou z EA, ale za podmínek, že klubovnu, která byla současně učebnou jazyků, bude udržovat ve stavu způsobilém k výuce. Za tím účelem mu dokonce svěřil klíče od školy, samozřejmě proti podpisu, že nepořídí kopii a nedá klíč jiným osobám. Radim šel rovnou do železářství a nadělal spousty kopií, které pak rozdával členům klubu, aby kvůli jeho provozu nemusel do školy docházet sám. Pak se stal průšvih. Za něj Radim nemohl. Došlo k vykradení školy. S jeho klubem to souviselo jen tak, že cvrkotu kolem klubu zneužil jeden student EA se svými kumpány ze základky, pronikli do budovy školy a ukradli tam nějakou elektroniku. Ale když se to začalo vyšetřovat, prasklo, že ani Radim sám neví, komu všemu klíče rozdal. Měli je i lidé, kteří neměli s EA nic společného. Dokonce se zjistilo, že v klubovně přespávalo i nějaké dítě na útěku z domova. Za těchto okolností odmítla policie krádež vyšetřovat a pojišťovna škodu hradit. Naštěstí se onen žák doma prozradil a jeho poctiví rodiče jej přinutili jít se na policii přiznat. Klub musel skončit, ale ukázalo se, že Radim nerespektoval ani jiná ujednání. Ačkoliv měla být klubovna způsobilá výuce, Radim mládeži z klubu řekl, ať si to tam upraví, jak se jim líbí. Jak jeho slova vezmou, o to se také nestaral. Nanosili tam kdejaký bordel, i nějaké kusy nábytku ze smetiště, takže učebna sama se stala smetištěm. Ředitel byl z toho tak zkoprnělý, že i přes napjaté vztahy, jaké jsme k sobě měli, šel požádat mě, abych mu pomohl to smetiště vykydat do kontejneru. Faráři prostě nevědí, jak život funguje, a když se to spojí s arogantním přístupem, je to katastrofa.

Po přesunu na stálou budovu si mohl Radim klub zřídit znovu, ale jen proto, že tam vstup do sklepních prostor, které k tomu dostal, byl od přístupu do budovy oddělen. Radim si ale po nějaké době stejně pořídil tehdy módní syndrom vyhoření a ze školy odešel. Místo něj se tam vystřídaly v rychlém sledu dvě spirituálky. Ty ovšem našeho ředitele dost rozhodily. Bylo vidět, že z žen na pozici duchovních je nervózní, a navíc si zřejmě nebyl jist, zda na něj nedonášejí do Prahy. Obě však také byly svědky toho, jak na sportovní akci ředitel s klidem holdoval alkoholu a potom se promenoval před studentkami ve spodním prádle. Tu první navíc křivě obvinili, že zanedbala své povinnosti při večerním dozoru, a že v důsledku toho došlo k tomu, že se dvě nedospělá děvčata po večerce zavřela v kotelně objektu s topičem. Obě spirituálky brzy zase utekly. Nakonec službu spirituála vykonával místní farář.

Později byly naše vztahy s ředitelem celkem korektní. Ačkoliv jsem s ním nesouhlasil, nijak jsem ho netorpédoval, a pokud šlo o fungování školy, respektoval jsem ho, pokud rozhodoval rozumně a moudře. Blbiny, které dělal před tím, jako ředitel dělat přestal. To už chtěl mít ve škole naopak pořádek. Na druhou stranu, když mi skončilo období na bohuslavickém sboru, který už nebyl s to dál fungovat a byl v závěru sloučen s šonovsko náchodským sborem, vyřešil i moji situaci tím, že mi dal místo polovičního úvazku celý. Věc se ale zkomplikovala, když se zapomněl se svojí zástupkyní. Oba se rozvedli (oba měli rodiny se dvěma dětmi) a založili rodinu novou. Vím ze svých zdrojů, že, ačkoliv se navenek tvářil vyrovnaně, prožíval tou dobou hrozný stres, že by mohl kvůli tomu místo ředitele ztratit. Nepochopil, že církev na EA i morálku dlabe. Stačí se podívat, kolik farářů vyměnilo manželky, jeden sice byl své manželce věrný, ale přebral ji před tím jinému muži. Církvi to však vůbec nevadí. Tak proč by to měla řešit u ředitele EA? Pravda, Radim tehdy přehodil výhybku a začal se se mnou zase kámošit a tahat ze mě proti němu rozumy. Jemu tyhle věci, jako zálety, dost vadí. Ale po tom, co jsem s ním zažil na počátku, jsem si ho k sobě nepustil. Odmítl jsem mu na ředitele donášet. S blížícím se koncem desetiletého funkčního období začal však být ředitel opět nervózní. Poslední rok, co jsem tam byl, začal opět dělat podivné přehmaty.

Po celou dobu jsem musel válčit na dvou frontách. Jednak jsem průběžně čelil všelijakým úskokům na škole, ale čím dál víc ze strany církve. Zkrátka podporu jsem neměl v té době vůbec nikde a musel žít ve vzduchoprázdnu. Církev mi rozhodně už nebyla rodinou, žádným zázemím, ani sociálním, ani duchovním.

Vojen od té doby na mě útočil i při pastorálkách, jak mohl. Čím víc, tím ovšem trapnější byl. Jednou mě například napadl, že jsem se stal farářem podvodem, protože jsem neprošel vikariátem a neodevzdal žádnou farářskou práci, jako ostatní. Když jsem ho upozornil, že jsem se ničeho nedomohl, ale SR tak rozhodla, štěkl po mně, že k tomu neměla z hlediska Církevních řádů žádné oprávnění. Řekl jsem mu, ať si to tedy jde vyříkat se Smetanou. Na to byl samozřejmě srab. Štěkat na podřízeného je víc sichr, než se jít dohadovat se šéfem. Rovněž zpochybňoval platnost mé konfirmace, když jsem byl konfirmován ve stejný den (10. 10. 1982), jako pokřtěn. Že je to proti Církevním řádům. Požádán, aby mi to ukázal, podle kterého článku, své bohapusté kecy samozřejmě doložit nemohl.

Nejkomičtější byla scéna, kdy to bral přes můj sbor. Jak jsem již psal, měli jsme velmi poctivého a svědomitého účetního, takže bylo vyloučené, aby v našich finančních výkazech byla jakákoliv chyba. Přesto na jedné pastorálce, kde se probíraly chyby ve finančních výkazech, najednou vrhnul na mě teatrálně zlobný pohled se slovy, že "nejvíc mě serou (!) ty Bohuslavice." Pak se mrknul do svých papírů a zklamaně řekl: "ale ne, tam je to v pořádku." Tvrdil, že neodevzdáváme celocírkevní sbírky. Rovnou řekl, že ty povinné. Byli jsme tehdy ve zlé finanční situaci. Nepovinné sbírky jsou nepovinné. Přesto jsme SV dopisem upozornili, že je dělat nebudeme. Ty povinné jsme naopak poctivě odevzdávali, i když jsme krváceli. Nepřistoupili jsme ani na návrhy, odevzdávat jen část nebo dokonce symbolickou korunu. Když tedy Vojen zjistil, že tudy to nepůjde, trapně prohlásil: "tak já to budu číst i s těmi nepovinnými".

Vrchol jeho ubohosti nastal na dubnové pastorálce v roce 2007, tedy v době, kdy mi končilo volební období na bohuslavickém sboru. Filip Čapek tam tehdy rozvíjel theorii, že pro křesťany je hebrejský starý zákon irelevantní, že je pro nás směrodatné znění Septuaginty (často demonstrativně kázal i na knihy Septuaginty, které ČCE za Písmo svaté neuznává, a někteří faráři u nás ho v tom napodobovali). Řádně přihlášený do diskuse jsem pouze stačil říct, že s Filipem nesouhlasím, ale vysvětlit svůj nesouhlas jsem již nemohl. Náš milý "odbojář" a "ochránce lidských práv" okamžitě vylítl a začal křičet, že mi bere slovo: "já ti z moci svého úřadu zakazuju nesouhlasit s Filipem! Já sleduju jeho přípravu na doktorát, vím, co čte, je to velice učený hoch, a ty nemáš právo s Filipem nesouhlasit!" Tady už bylo definitivně jasné, že tenhle člověk nemohl nikdy za žádná lidská práva bojovat, odhlédneme-li od faktu, že pozice seniora mu nedává žádné právo rozhodovat o tom, s kým člověk smí nebo nesmí nesouhlasit. Nikomu z kolegů na tom nic divného nepřišlo. Víckrát jsem už na pastorálku nepřišel. Po skončení mého farářování v Bohuslavicích mi sice končící i nastupující senioři - Vojen a Kitta, tlumočili pokryteckou pozvánku, že budu na pastorálkách vždy vítán, ale oba se rovnou ujistili, že určitě nepřijdu. Měl jsem v důsledku ztráty půlky zaměstnání jiné starosti, takže jsem je mohl uklidnit, že určitě ne. Ale bylo by určitě zajímavé, vzít je za slovo.

Ostatní faráři okamžitě vycítili, že nejsem v milosti, a začali se podle toho vůči mně chovat. Jeden čas jsem si málem nemohl vybrat dovolenou, protože nebyl nikdo ochotný mě zastupovat. Kdykoliv jsem od někoho něco potřeboval, ještě než jsem stačil něco říct, každý hned hlásil, že bude na dovolené. Všichni faráři měli zkrátka celoročně najednou dovolenou! Jako učitel jsem si mohl vybírat dovolenou výhradně po dobu letních prázdnin. Oni ale byli na dovolené za všech ročních období. Byl to zjevný nesmysl, protože to by seniorát vůbec nefungoval. Naštěstí jsem měl dost přátel mezi laickými kazateli, takže mě zastupovali oni. Jednou si ale vzal jeden farář po dobu mé dovolené pohotovost. To znamená, že kdyby byl potřeba pohřby či nějaký podobný úkon, má to vykonat on. Pohotovost si sice vzal, ale jako z udělání zrovna kdosi zemřel. "Milý" pohotový kolega, místo aby konal svoji povinnost, mi volal do zahraničí, ať se koukám vrátit, že mám pohřeb. Upozornil jsem ho, že jsem na dovolené a daleko, že to musí vyřídit on. Znechuceně tedy svoji povinnost vykonal, ale "křesťansky" se mi pomstil při pohřební hostině. Lidi ze sboru mě o tom informovali, protože byli jeho chováním naprosto znechuceni. Vedl tam řeči, jako že "ten Dvořák je už tak línej, že ani pohřby nedělá." A tentýž mi chtěl kecat i do učení!

Ještě horší totiž bylo, že mi stále chtěl někdo z těch farářských troubů, kteří si myslí, že když chodili pár let do školy a mají anální otvor, rozumí přece i pedagogice. A tak jsem poslouchal řeči o tom, že se za dobu mého působení ještě žádný absolvent nepřihlásil na studium theologie. Ačkoliv tito lidé rádi žvanili o tom, že je k takovému studiu potřeba mít vnitřní povolání, nepřišlo jim divné měřit efektivitu mého učení tímto, když většina našich studentů byla nevěřící, a děti z ČCE bych napočítal za celých 17 let na prstech jedné ruky. Těžko se jim vysvětlovalo, že vyučovací předmět není vhodným nástrojem misie. Trutnovský farář mě jednou po pastorálce vzal stranou (bylo zjevné, že si šel na mě napřed stěžovat Kittovi, ale slyšel od něho jen to jeho obvyklé "proč zrovna já se tím mám zabývat?"), vyšpulil na mě své arogantní panděro se slovy: "já se s tebou nebudu dohadovat, jak to náboženství učíš, já vím, že blbě, já ti teď řeknu, jak to máš dělat a budeš to dělat tak!"

Trpělivě jsem ho vyslechl, ale přestože měl u nás na škole syna (o jeho přístupu ke studiu tu raději hovořit nebudu), bylo jasné, že je úplně mimo, i když se považoval za vševěda. Předně nepochopil, že tam neučím náboženství, ale to z duchovenských kolegů nechápal vůbec nikdo. Ovšem mlel o tom, jak se má vyučovat Bible, že prý "nemůžu dětem říkat, že Matoušovo evangelium se dělí na pět částí jako Tóra," což jsem nikdy neříkal, protože tuto "theorii" považuji za hloupost. Ale jeho představa středoškolského předmětu by měla podobu jakési mládeže křížené se skautskou schůzkou, s halekáním u kytary. Neměl ani potuchy o tvorbě vzdělávacího programu, cílových kompetencí a jejich evaluaci. S dodržováním něčeho, jako je tematický plán, by si ostatně jako správný farář ČCE ani hlavu nelámal. Zkrátka, čím blbější byli, tím sebevědoměji vnucovali své nápady. Blbost není v tom, že by měli nějaké, i když naivní a dětinské, nápady, ale že předem odmítali nechat si cokoliv vysvětlit. Proč, když přece všechno znají, všude byli dvakrát a ode všech dveří mají klíče? Tento princip je pro celou ČCE naprosto charakteristický. A tak mně, s peďákem a víc než dvacetiletou pedagogickou praxí, nutili svá moudra lidé, kteří sotva prošli theologií! Stejně jako Kittu, i je jsem zval do hodiny, a stejně jako on to odmítali. Oni přece žádné informace nepotřebují.

Příznačné bylo i to, že mi vyčítali moji neúčast na farářských kurzech, organizovaných Spolkem evangelických kazatelů (SPEK). Farářské kurzy se konají v lednu, tedy v době, kdy vrcholí ve škole 1. pololetí. Ale učitel si ani tak nemůže dovolit vypadnout z procesu během školního roku. Ano, lidé učitelům závidí dva měsíce prázdnin. Jenže učitel si jindy dovolenou vzít nemůže, a i během této doby musí zvládnout přípravu na další školní rok. Tohle se farářům s jejich pro ně tak typickou pracovní morálkou vysvětlovat nedalo. Zvyklí zmizet z fary, kdy je to napadne, aniž by si toho někdo vůbec všiml, mi zase radili, že přeci mám říct ředitelovi, když je to církevní škola, ať mě do té Prahy pustí. Marné vysvětlovat, že nejde o dobrou vůli ředitele, že za učitelem musí být nějaká práce opravdu vidět (na rozdíl od faráře). Že se za mě tematický plán nevyplní. Vrcholem bylo doporučení, ať se tedy domluvím se studenty, aby tam byli ticho, že si nikdo nevšimne, že tam (celý týden!) nejsem! A to mysleli neprosto vážně! Je to nejen důkaz vypatlanosti evangelického duchovenstva, ale hlavně právě té pokřivené pracovní morálky. (Ostatně i to byl důvod, proč se ke mně začali oni bráškové chovat nepřátelsky: zájem o etiku.) Jednou, když se zase faráři vykecávali o tom, jak prožili své "vocatio interna" (vnitřní povolání ke službě faráře), jeden naprosto bezelstně prohlásil, že už "od mládí cítil, že není stavěný na to, aby pravidelně ráno někam chodil a osm hodin tam předstíral nějakou činnost". Což bylo to povolání. Během svého života v této subkultuře jsem ke své hrůze musel pochopit, že to tak má absolutní většina. Prostě se štítí jakékoliv odpovědnosti a poctivé práce, lhostejno, zda manuální nebo intelektuální. Nedělají nic, jen si honí triko, jak jsou důležití.


(Nedokončeno, bude pokračovat. Mizí mi tu kusy vět i odstavců, tak se omlouvám. Nevím, zda se mi sem někdo naboural, nebo jsou technologie Googlu tak chatrné. Pokud si něčeho všimnete, dejte mi prosím vědět: jaakov.dvorak@gmail.com)

2 komentáře:

  1. To bylo dost drsné čtení. Já jsem do ČCE přišel v době, kdy jste z ní odešel. Na rozdíl od Vás znám pouze prostředí jediného sboru a mé zkušenosti jsou výborné (jde o sbor Praha-Modřany). Když jsem začal před rokem dělat pokladníka, tak jsem samozřejmě výpis z rejstříku trestů musel předložit. Lidsky Vás zcela chápu, také jsem v minulosti řešil odchodem věci, kde jsem měl pocit, že setrvání pozbylo smyslu. Mně osobně připadá ČCE jako nejlepší z českých církví, ale mohu srovnávat jen pohledy "ze spodku pyramidy".
    Máte dnes, po deseti letech, pocit, že to teď vypadá v ČCE lépe (byť viděno ex-členem jen z povzdálí) ?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Zdravím a děkuji za reakci. Modřanský sborový dům znám, kdysi jsem tam pomáhal likvidovat dřevomorku.
      Podívejte, dokud jsem byl členem ČCE, tak jsem ji také považoval za asi nejlepší prostor pro svoji víru. Já ani nikoho nepřemlouvám, aby ji opustil. Byl jsem také dál jejím členem, i když mnozí skvělí lidé z ní odešli. Opustil jsem ji teprve v roce 2015, takže je to jen 5 let. Ale zlepšení nevidím žádné.
      Každý rozhodujeme na základě své zkušenosti, tu Vaši Vám brát nechci. Ale zájem o pravdu a snahu o řešení problémů nevidím.
      To opravdu tvrdé teprve přijde. Ale ještě si musím nechat něco na potom. Jen předestřu, že půjde o pomluvačskou kampaň, které nebude ušetřena ani moje žena. Zvláště pro její postižení. Nejhorší byla nemožnost jakkoliv se proti tomu bránit.

      Smazat